Využili pohostinství, Yka, když bylo třeba, léčila nemocné a zraněné, nebo sbírala a sušila bylinky. Tarn se během těch dnů úplně zotavil ze svého zranění, a tak mohli znovu vyrazit na cestu. Putovali několik dní, pomalu a mlčky, ale Tarn si všímal každého drobného doteku, když jí pomáhal přes potok, kluzký kámen nebo padlý strom.
Po čase se krajina změnila.
Lesy a kopce zůstaly za nimi, stromy řídly a cesta je vedla do širokého, nízko položeného údolí. Půda byla nasáklá vodou, měkká a kluzká, místy zcela rozmočená. Tarnovi připomínala domov, jen řeka tu nebyla tak široká. Křoví rostlo v hustých neproniknutelných trsech, mezi nimi se táhly mělké tůně, některé skryté pod zeleným škraloupem. Z každého kroku se zvedala těžká, sladce hnilobná vůně mokřin. Nad krajinou visel nízký opar, stříbrný a nehybný. Ptáci křičeli v korunách vrb a olší, ale jinak tu panoval podivný, stísněný klid.
Před nimi se otevíral kraj, v němž voda určovala pravidla.
Přecházeli mokřinu pomalu a opatrně. Tarn šel vpředu, dlouhým prutem zkoušel hloubku bahna před každým krokem. Druhou rukou pevně svíral Yčinu dlaň, byl jí oporou, kdykoliv jí podjela noha nebo klopýtla o skrytý kořen. I když byl kraj drsný a tichý, nebyl opuštěný.
Po hodinách namáhavé chůze se před nimi v mlžném šeru objevil mírně vyvýšený ostrov — pevnější půda porostlá trávou a několika stromy. Ze vzdálenosti nebylo poznat, zda je místo opuštěné, ale brzy zahlédli první známky života: nízké přístřešky, kouř linoucí se z ohniště, postavu ohýbající se nad sítí. Žil tu kmen — lidé, kteří si v nehostinné krajině našli svůj domov.
Když Tarn s Ykou vstoupili na pevnější půdu, okamžitě je zpozorovali. Z přístřešků a za stromy se vynořili muži s oštěpy, ženy stáhly děti dozadu. Nikdo se nepřibližoval, ale ani je nehnali pryč. Cizince vnímali jako hrozbu, i záhadu.
Tarn zvedl ruce v míru, zbraně nechal u pasu. Mlčky zůstal stát a čekal. Ticho bylo dlouhé, napjaté, jen vítr si pohrával s listím.
Až po chvíli z houfu vystoupil muž — zřejmě vůdce. Měřil si je váhavým pohledem. Neznal je. Nevěděl, co chtějí. Nakonec pronesl pár slov, kterým Tarn nerozuměl, ale tón nebyl nepřátelský.
Dovolili jim zůstat přes noc — mimo tábořiště, na okraji. Jen do svítání. Nic víc.
Tarn s Ykou si postavili malý přístřešek z větví. Přes noc foukal vítr a zvedl vodu v okolních tůních. Když ráno přišel starší z kmene, našel je, jak obklopeni stoupající vodou chrání před zaplavením zásoby dřeva a malý oheň — zatímco ostatní ještě spali. Viděl jejich snahu a nezištnost.
A tehdy poprvé změnili tón. Už nebyli jen cizinci.
Kmen jim nabídl přístřeší — zpočátku z povinnosti, později z důvěry. Yky si všimla stará žena, shrbená, s ostrýma očima, které jakoby viděly dál než ostatní. Byla to šamanka kmene, znalá síly bažin, jejich jedů i darů.
Yka jí mlčky nabídla několik svazků sušených bylin. Stařena si je přivoněla, dotkla se jich prsty — a zarazila se. Tyhle rostliny neznala. Její oči se zaleskly. Pomalu kývla a prstem pokynula, ať jde Yka s ní. Tak začalo tiché přátelství — dvě ženy, dvě generace, dvě různé cesty, které se prolnuly v jediné.
Yka ukazovala, co znala z dálav — léčivé květy z otevřených plání, kořínky z hlinitých strání. Stařena jí na oplátku vodila po močálech, kde se mezi vodami skrývaly poklady i nebezpečí. Někdy jen mlčky seděly a třídily lístky, jindy si kreslily do hlíny, co slovy nešlo říct. Přesto si rozuměly.
Tarn zatím pomáhal mužům. Lovil, opravoval, učil se. Večer se vracel k Yce, a když ztichly hlasy osady, usínali v sobě zavinutí jako kořeny dvou stromů, které našly společnou půdu.
Každý večer, když Yka už tiše oddychovala ze spánku vedle něj, vytáhl Tarn z váčku pazourek. Obracel jej v ruce, sledoval jeho světélkující hrany. „Zítra půjdu,“ zašeptal. „Najdu své místo a vrátím se.“
Ale ráno, když se Yka usmála, když ji viděl, jak si češe vlasy za ucho nebo rozdělává oheň, jeho nohy ztěžkly. A tak nešel. Ne, dnes Ještě ne
Den byl z počátku jako každý jiný. Slunce viselo na obloze, ptáci zpívali v rákosí, bažina dýchala svým pomalým rytmem. Ale pak — z ničeho nic — se vzduch ochladil, jako by se sama země nadechla před výkřikem. Zatímco slunce dál zářilo, po kraji se rozlil zvláštní stín. Od západu, mezi kmeny vrb a topolů, se vynořila těžká, tmavošedá mračna, hutná a nehybná jako proroctví.
Stará šamanka zvedla hlavu. Oči jí potemněly. „Přichází voda,“ vydechla. Cítila to v kloubech, ve starých kostech, v ševelení trávy. Bylo třeba jednat.
Bez váhání zamířila do středu osady. Hlasem, který navzdory jejím létům měl sílu rozkazu, svolala lid. Zatímco ženy přinášely obětiny a muži stavěli posvátný kruh z větví a kamenů, šamanka pátrala pohledem mezi tvářemi. Když její zrak padl na Yku, ukázala na ni prstem a řekla: „Ona, umí rozmlouvat s bohy.“ Nikdo nezapochyboval.
Yka polkla nasucho. Netušila, proč se jí všichni klaní. Proč tolik očí plných naděje hledí právě na ni. Ale cítila tlak — ne zvenčí, ale uvnitř. Srdce jí bušilo, ruce se chvěly. Věděla, že není vyvolená. Žádné hlasy bohů neslyšela. Ani k nim svými písněmi nepromlouvala. Ale přesto — kývla.
Stařena k ní přistoupila, položila jí dlaň na čelo a zašeptala slova, kterým Yka nerozuměla. Ale rozuměla pohledu. „Bohové slyší jinak,“ říkaly ty oči. „Tvé mlčení je jim bližší než naše hlasitá slova.“
V tichu, které nastalo, bylo slyšet jen šplouchání vody a slabý vítr v suchém rákosí. Yka sestupovala pomalu, téměř slavnostně, k místu zvanému U tří vod. Všechny tři prameny — řeka, potok a přítok z lesů — se zde sbíhaly do jediné tůně, temné a hluboké. Celý kmen stál v kruhu opodál. Jen buben tlumeně tepával, jako vzdálený tlukot srdce.
Yka vkročila do vody. Nejprve ji políbila jen po kotníky, chladná, klidná. Dívka se zastavila, zvedla květiny nad hlavu a pak je pomalu položila na hladinu. Neztratily se — tiše se kolébaly na vlnkách.
Yka zavřela oči a začala zpívat. Tón, tichý jako dech, stoupal z jejího hrdla — beze slov, jen čistá melodie. Hlas se třásl, jak se chvělo její tělo, ale zpěv byl krásný. Kruh lidí oněměl. V tom okamžiku se zdálo, že slyší nejen oni, ale i země. I voda.
A pak přišel ten zvuk.
Nejdřív jen vzdálený hukot, téměř nerozeznatelný od větru. Ale sílil. Muži se otočili k západu. Nad stromy se zvedal podivný opar. Hukot přecházel v řev — jako by se valil kamenný had.
Yka otevřela oči právě ve chvíli, kdy se první vlny řítily k místu obřadu. Nestihla ani ustoupit. Obrovský proud ji podtrhl nohyl, květiny zmizely v pěně. Lidé vykřikli.
Tarn vyrazil vpřed — srdce mu bušilo jako buben. Dva muži ho chytili za ramena: „Ne! Bohové si ji vybrali!“ Ale Tarn je odstrčil. „Ne bohové. Voda!“ vykřikl, a vrhl se do zpěněného proudu.
Silný proud ho srazil. Když se vynořil, zahlédl Yku — zmítala se, bojovala, snažila se zachytit o trčící větev. Do očí jí padaly vlasy, stále však nebyla panická. Spíš... smutná. Odevzdaná.
Tarn napnul každý sval. Přes bahno, přes proud, přes bolest. Plaval, sáhl po ní — v poslední chvíli. Sevřel její zápěstí. Společně je voda strhla, ale Tarn se zachytil o zaplavený kmen a přitáhl Yku k sobě. S námahou se vyškrábal zpět na břeh, celou dobu ji držel. Dech mu sípal. Yka kašlala vodu, ale žila. Tarn si položil ruku na hruď, v níž mu divoce bušilo srdce z právě prožitého strachu o Yku a z námahy, kterou pro její záchranu vynaložil. Zarazil se. Váček s pazourkem byl pryč. Voda ho vzala.
Lidé zírali. Nikdo se nehýbal.
A pak se stařena poklonila — nejprve Yce, pak Tarnovi.
„Bohové promluvili,“ řekla tiše. „Ale ne tak, jak jsme čekali.“
Tem podvečer seděl na kameni u okraje tábořiště, kde se večer lidé scházeli kolem ohně. Teď tu bylo ticho. Jen vítr se proháněl vysokou trávou a přinášel vzdálený hovor k večerní přípravě. Pazourek je pryč. Dlouho o něm přemýšlel. O cestě, kterou kvůli němu urazil. O rituálech, o snech, které měl. Měl ho donést na místo, kde bude moci sloužit bohům — ale možná, možná to nebylo cílem. Možná mu pazourek neměl ukázat cestu, ale směr, kterým se změnit. Možná to vůbec nebyl kámen, co měl být donesen na určené místo.
Hleděl k místu, kde se říkalo U tří vod. Teď se všechny toky spojili v jedno veliké jezero. Věděl, že velká voda i když voda opadne, jednou se zase vrátí. Vždycky se vrací. A lidé se obrátí se k tomu, co znají — k tradici, k obětem.
Přesně věděl, co by se stalo. Už to viděl mnohokrát, v dětství, doma. Oběti z květin. Oběti z masa. Dokonce jednou obětovali i oheň, to nejcennější co měli. Dlouho pak čekali, až jim jej bohové vráti. Někdy se bohové s obětí spokojili, jindy si vzali i dívku, která rituál prováděla. Vše bylo marné. Velká voda se vždy znovu a znovu vracela. Až voda znovu povstane, až se mokřiny změní v jezero — obětují Yku, aby vrátili bohům to, co jim Tarn vzal.
Ne. To nedopustí! Měl by i s Ykou odejít. Ale kam? Pazourek ho dovedl až sem. Ukázal mu, že tady má být jeho nový domov. Bez něj už nemá jeho další cesta cíl. A pak ho to napadlo: Domov není jen nějaké místo. Domov jsou hlavně lidé s nimiž to místo sdíli. Může odejít, ale musí ostatní přesvědčit, aby odešli společně s ním.
Ulevilo se mu. Jakmile voda opadne, svolá radu. Tohle místo není pro ně. Jsou tu jako listí na hladině. Musí odejít. Všichni. A on je povede. Kvůli ní. Kvůli Yce.
Trvalo několik dní, než voda ustoupila a země znovu ztichla. Po deštích zůstala krajina podmáčená a těžká, jako by se ještě dlouho nemohla nadechnout. Kmen, dosud otřesený, se pomalu navracel ke každodenním činnostem — ale všechno bylo jiné. Mluvili šeptem. O tom, co se stalo u Tří vod. O Yce, která zpívala pro bohy, a o Tarnovi, který se jim postavil.
Šamanka svolala radu starších. Ten, kdo vnesl život do chaosu a překročil hranici mezi smrtí a nadějí, si podle tradice zasloužil jít na vrch Předků — Předinu. Tam se vždy zjevovala vůle bohů.
Nad krajinou se rozlévalo podvečerní světlo, zlatavé a neklidné jako před bouří. Na nedalekém vrcholku Přediny se shromáždil celý kmen. Prostransví osvětloval slavnostní oheň. Dívky s květy zapletenými do vlasů tančily v kruhu, jejich lehké kroky vířily prach, zpěv splýval s větrem. Uprostřed nich stála stará šamanka a v rukou držela vlčí kůži s vyceněnou hlavou – plášť, který kdysi patřil dávnému vůdci. Byla to posvátná relikvie, určená jen tomu, koho bohové vyvolí.
Když pak vystoupil Tarn, jejich hlasy utichly. Všechny oči se k němu obrátily, s nadějí, důvěrou i bázní. Tarn beze slova poklekl k nízké mohyle z kamenů. Sklonil hlavu a čelem se dotkl kamene na jejím vrcholku, aby vzdal úctu předkům kmene, který ho přijal za svého. Vytáhl ze záňadří svůj starý amulet – kousek dřeva s vyrytými znaky k němuž bylo přivázáno několik havraních per. Pozůstatek dětství a kmene, odkud kdysi vyšel. Na chvíli jej pevně stiskl v dlani, jako by se s ním loučil. Pak ho vhodil do ohně a sledoval jak jej olizují plameny. Spálil tak vše, co ho poutalo s minulostí, aby mohl nést odpovědnost za budoucnost.
„Povedu vás tam, kam voda nedosáhne. Budu vašima očima, když přijde tma. Vaším hlasem, když zavládne strach. A vaším štítem, když se nebe rozhněvá. Přísahám.“
Tarn stál na návrší a sledoval, jak řada postav pomalu v ranním oparu vystupuje za ním. Slunce právě vystoupilo nad obzor a vrhalo dlouhé stíny. Všichni šli mlčky, unavení, ale s vírou, že tam vpředu, na východě, je nový domov. Yka kráčela po jeho boku. Krátce se na něj usmála, a pak pohlédla na slunce, které jim ukazovalo cestu.
Za nimi se mlčky zvedaly chuchvalce mlhy z močálů. Předině se už vzdálili — ona zůstala jako poslední výspa nad vodou. Někde hluboko v řece pod ní, skrytý pod nánosem bláta a času, odpočíval pazourek. Nebyl už potřebný. Jeho účel se naplnil.
Bude tam ležet dlouho. Možná tisíce let.
Až jednoho dne někdo zaboří ruku do hlíny a najde jej — studený, mlčenlivý, poznamenaný věky. A nebude tušit, že v dlaních drží svědectví příběhu, který se odehrál dávno před tím, než přišla slova. Že drží paměť na cestu, která změnila budoucnost několika lidí.
 |
| TM KB - 5/25 Láska |
- Konec -
