Pamatuješ?

TM KB 8/24
Rozhovor + Pamětník

Pamatuješ, jaké to bylo, když jsi byla malá?
Jak by ne! To jsem si celé dny s kamarády venku hrála.
Hned po snídani vyběhli jsme z domu
a zpět nás zahnal až hlas poledního zvonu.
Po obědě rychle umýt nádobí
a znovu ven, no to se ví!
Že je čas k návratu domů nám oznámí,
když na kostele zvoní klekání.

Pamatuješ, jaké hry jste hráli?
Všelijaké. A co jsme se při tom nasmáli!
Celý svět byl jedno velké hřiště.
V neznámou planetu se proměnilo staveniště.
Trávník se rázem stal oceánem
a každý z nás pirátským kapitánem.
Džungli plnou lvů, tygrů, někdy i draků
našli jsme pak v městském parku.

Tenkrát byl asi bezpečnější svět?
Neřekla bych, když ohlédnu se zpět.
Dnes mají děti chrániče, helmy,
a dětská hřiště splňují přísné normy.
Když vzpomenu, co všechno my jsme tropili,
je vlastně zázrak, že jsme to přežili.
Naše těla zdobily šrámy, modřiny a odřená kolena,
větší průšvih však byly roztržené gatě nebo halena.

A co ještě pamatuješ?
Učitele, co měli úctu
a přirozenou autoritu.
Všeho zboží bylo málo,
a tak se tolik neplýtvalo.
A když se něco pokazilo,
tak se to nevyhodilo, ale opravilo.
Rodičům jsme doma hodně pomáhali
čímž nás na skutečný život připravili.

Nechceš snad tvrdit, že všechno bylo jen pozitivní?
Jistěže nebylo. Ale kdo by vzpomínal na to negativní!

zdroj internet, autor neznámý

Přečtené knihy 2023

Jako každý rok, i letos jsem se při výbĕru četby nechala inspirovat čtenářskou výzvou Databáze knih. Sice jsem toho moc nestihla, jen devĕt knížek, ale nevadí. Nĕkterým tématům jsem se zámĕrnĕ vyhnula, protože jsem chtĕla knížku, která by splňovala nejen to aktuální téma, ale aby šla zároveň přiřadit i k nĕjakému mému restu z minulých let. A když mi žádná taková nepadla do ruky, tak to přece nebudu lámat přes koleno. Zvlášť, když jsem na čtení letos mĕla ménĕ prostoru, protože jsem se ve volném čase vĕnovala jiným aktivitám. Zajímá vás, co bylo ve výzvĕ a co jsem si k tomu vybrala? Tak pojďme na to: 

Básnické střevo promluvilo ...

Miluji své rodné mĕsto a jeho specifické nářečí mi tady na Hané občas chybí. A tak mĕ napadlo, že bych zase jednou mohla napsat nĕco v hantecu. Tentokrát je to báseň. Není moje, napsal ji jeden náš slavný básník a vĕtšina z vás se ji učila ve škole. Já ji jen přeložila, samozdřejmĕ, ne úplnĕ doslova, to u básní není dost dobře možné. Schválnĕ nebudu psát, která to je. Jestlipak ji poznáte?

AUTO příběh

Sluneční svĕtlo jej probudilo ze spánku. Protáhl se a šel do koupelny. Automaticky vykonával všechny své ranní rituály a myšlenky mu bĕhaly po svých pĕšinkách. "Au, to bolelo!" řízl se při holení. Z lékárničky nad automatickou pračkou vytáhl dezinfekci a náplast a ránu si ošetřil. Posnídal housky a utopence a přemýšlel o dnešním programu. Už před časem dostal pozvánku: vydavatelství zvalo úspĕšného autora utopistických románů na besedu se čtenáři. Je čas vyrazit. Šel do garáže a nastartoval svůj zánovní automobil. Nedávno ho výhodnĕ koupil v autobazaru a byl s ním velmi spokojen. Automatická převodovka je jen jednou z mnoha příjemných vychytávek. Pustil rádio a užíval si jízdu. Kousek za mĕstem stála u topolu u cesty nĕjaká dívka. Jako by na nĕj čekala. Zastavil na nabídl jí svezení. Usmála se a nasedla. Bohužel jela jen do sousední vesnice, ale i tak mu zpříjemnila cestu.

Mých 7 NEJ

1. Nejstarší vzpomínka

Ačkoliv odborníci tvrdí, že človĕk je schopen si vybavit vzpomínky až od zhruba čtvrtého roku, já jsem v tomto výjimka. Ne, že by jich bylo mnoho, ale pár si pamatuju i před tímto rokem, protože, když mi byly čtyři, stĕhovali jsme se z domečku do paneláku (brácha mĕl 2 a chodil do jeslí - pamatuju se, že jsem zůstávala doma, aby neplakal, sedávala na oknĕ a vyhlížela maminku). A ze života na domečku si toho pamatuju pomĕrnĕ hodnĕ, i když to nejsem schopná časovĕ přesnĕji zařadit. Ale nejstarší vzpomínku si pamatuju - bylo to narození mého bratra, to znamená, že mi byly přesnĕ 2 roky a 1,5 mĕsíce. To bylo totiž poprvé a naposledy, co jsem byla na pár dní na hlídání u babičky, večer vždy přicházel i tatínek (nejspíš z práce) a když jsem se konečnĕ vrátila domů, tak mi rodiče ukázali bratříčka, posadili mĕ na gauč a na chvíli mi ho položili hlavičkou do klína. A nebylo to kvůli focení - takovou fotku nemáme! I rodiče se občas podiví, že si to tak pamatuju, protože oni už si na to naše první setkání s bráchou nevzpomínají.