Únavový syndrom

Dĕkuji všem, kteří po minulém příspĕvku projevili zájem o mé zdraví. Ráda bych vás všechny uklidnila - jsem naprosto zdravá. Tedy tĕlesnĕ. Nemám ani zvýšený cholesterol nebo tlak. To je potĕšitelné, vzhledem k tomu, že za pár týdnů bych mohla začít stříhat metr, kolik mi zbývá do padesátky. Takže potud OK. Problém je mé duševní zdraví, které se díky událostem posledních cca dvou let rapidnĕ zhoršilo. Je celkem marné mĕ povzbuzovat slovy: "Nesmíš si to tak zabírat."  "Vždyť nemáš důvod!" "Nĕkteří jsou na tom mnohem hůř." apod. JÁ TO VĺM! Sama si to opakuju témĕř neustále, čímž se dostávám do pomyslné spirály - tj. cítím se kvůli tomu ještĕ mizernĕji.

Ztracen v kostičkovém světě

Už v mateřské školce si Honzík oblíbil hru Minecraft. A já ho v tom podporovala, protože se mi zdálo, že je to hra, která dětem kromě zábavy dává i něco víc: Kromě rozvoje fantazie a prostorové představivosti, učí také základy matematiky a geometrie, plánování, logistiky, obchodu, strategie... a další věci o nichž jsem v té době neměla tušení. Mé domněnky mi potrvdil i článek v učitelských novinách, který jsem si přečetla ve školkové šatně, zatímco jsem čekala až Honzík dosvačí. Hra v něm byla hodnocena jako jeden z nejlepších počítačových produktů pro rozvoj dětí a mládeže.

Mých 7 NEJ

1. Nejstarší vzpomínka

Ačkoliv odborníci tvrdí, že človĕk je schopen si vybavit vzpomínky až od zhruba čtvrtého roku, já jsem v tomto výjimka. Ne, že by jich bylo mnoho, ale pár si pamatuju i před tímto rokem, protože, když mi byly čtyři, stĕhovali jsme se z domečku do paneláku (brácha mĕl 2 a chodil do jeslí - pamatuju se, že jsem zůstávala doma, aby neplakal, sedávala na oknĕ a vyhlížela maminku). A ze života na domečku si toho pamatuju pomĕrnĕ hodnĕ, i když to nejsem schopná časovĕ přesnĕji zařadit. Ale nejstarší vzpomínku si pamatuju - bylo to narození mého bratra, to znamená, že mi byly přesnĕ 2 roky a 1,5 mĕsíce. To bylo totiž poprvé a naposledy, co jsem byla na pár dní na hlídání u babičky, večer vždy přicházel i tatínek (nejspíš z práce) a když jsem se konečnĕ vrátila domů, tak mi rodiče ukázali bratříčka, posadili mĕ na gauč a na chvíli mi ho položili hlavičkou do klína. A nebylo to kvůli focení - takovou fotku nemáme! I rodiče se občas podiví, že si to tak pamatuju, protože oni už si na to naše první setkání s bráchou nevzpomínají.

Políbila jsem žábu

O víkendu v televizi opĕt bĕžela ruská pohádka Dračí princ. Svým způsobem je to jen jiná varianta pohádky Kráska a zvíře, stejnĕ jako mnoho dalších. Tu pohádku miluju. Vlastnĕ od dĕtství miluju všechny pohádky o zakletých princích a vůbec příbĕhy, kde muži mají nĕjaký "handicap" a přesto najdou lásku. A asi nikdy by mĕ nenapadlo, že podobnou pohádku prožiju sama na vlastní kůži. V mládí jsem políbila pár "princů", kteří se posléze promnĕnili ve slizké žáby. A pak jsem jednou políbila žábu a ona se promĕnila v prince. Ne vizuálnĕ, na první pohled vypadá pořád jako žába, ale v mých očích je to princ z pohádky a nevymĕnila bych ho za nikoho jiného. Dodnes nemůžu uvĕřit, že takové štĕstí se usmálo právĕ na mĕ. 

O berlích

Už delší dobu (asi dva roky) mĕ sakramentsky trápilo koleno. Čas od času jsem si ho na schodech "namohla" a následujících nĕkolik dní témĕř nemohla chodit. Pak se vše uklidnilo a vrátilo do normálu. Když se to opakovalo už po nĕkolikáté, začala jsem se schodům zámĕrnĕ vyhýbat a když nebylo vyhnutí, chodila jsem po nich tak, abych nestřídala nohy a namáhala tedy jen tu bezproblémovou. Přesto se bolest postupem času objevovala stále častĕji. I když jsem tomu nepřikládala příliš velkou důležitost, jen pro jistotu jsem se o tom zmínila svému doktorovi v rámci pravidelné prevenčky. Vyslovil podezření na artrózu a poslal mĕ k ortopedovi. Manžel obvolal pár svých známých a poptal se, aby mĕ nakonec objednal do Olomouce. Následoval rentgen, poté návštĕva zvoleného lékaře a do mĕsíce artroskopie. Bylo 1.dubna. Bĕhem čekání na operaci jsem zjistila, jak bylo dobře, že manžel vĕnoval péči hledání co nejlepšího lékaře. Pacientky sdílející se mnou pokoj vesmĕs vyprávĕly, jak je doposud léčili jejich doktoři a jak teprve zmĕna lékaře přinesla diagnózu a zákrok od nĕhož si slibovaly úlevu.

Z čtenářského deníku

O

O kindošu vod Jakuba
"Když ve štatlu dávali do pucu Petrov, začínala taky hokna na Jakubské kirchnĕ. Samo, že stavoši se štengrovali, kdo z nich je betelnĕjší fachman. Brzo však bylo sichr, že to je ten od Jakuba. Nasadil kvalt, na kterej petrovští nemĕli. Samo sebou se nakrkli a začali vařit křivý války. Tak dlouho prudili, až ten jakubskej stavoš hodil na tu svou hoknu kakáč. Než se však zdekoval, dal do cajku aspoň ten rozfachčenej fenstr. Ráno byl ve štatlu tĕžkej lochec. Nad fenstrem byl šropál a házel gébišem k Petrovu."

Ohlédnutí za rokem 2017

Přelom roku je obdobím bilancování. Já se musím přiznat, že i když uplynulý rok nezačal příliš nadĕjnĕ, nakonec to byl dobrý rok. A protože jsem nemĕla (a nemám) čas se s Vámi o vše podĕlit, chtĕla bych to alespoň teď napravit tímto shrnutím.

Na dně

Nemám ve zvyku se svĕřovat internetu (a blogu) s tím, co mĕ zrovna aktuálnĕ trápí. Nestojím o lítost, a už vůbec ne o nĕjakou rádoby podporu typu: "Musíš se vzchopit". To já přece taky vím, ale je mi to jaksi houby platné, když si mozek dĕlá co chce a neposlouchá moudré rady. Už však nevím kudy kam a tak si říkám, že bych se mohla zkusit ze všeho vypsat. Třebas se mi uleví. Zatím ještĕ nevím, co vlastnĕ chci napsat ani si nejsem jistá, jestli najdu v sobĕ dost síly to zveřejnit. A omlouvám se, nejspíš to bude trošku chaotické, jak mi budou myšlenky bloudit hlavou...

Vzhůru do pohádky

Jako každý rok, tak i letos koncem června osídlily jediný lesík v okruhu 20 km bytosti z jiného svĕta. Pohádkový les už má letitou tradici a zatím stále ještĕ úroveň stoupá.

Víly už šly zřejmĕ do důchodu a tak na (teď už bývalém) vílím paloučku vyrostla celnice jako z pohádky Tři veteráni. Dokonce i koza se tam pásla! Po nezbytných formalitách a úplatcích nám byla vystavena povolenka ke vstupu. Tak si to šineme po cestičce a koho to nepotkáme pár kroků za hranicí:

Dva s jednou rukou

Moje zranĕní je tak trochu zatĕžkávací zkouškou našeho vztahu. Ani po dvou týdnech nejsem schopná si zranĕnou rukou trošku pomoct. V praxi to znamená, že si bezbolestnĕ neutrhnu ani toaleťák, nejsem schopná ukrojit chleba, neotevřu vodu. Na druhou stranu to rozvíjí fantazii. Človĕk by nevĕřil, co všechnno je možné zvládnout jednou rukou. Ale stále zůstává dost vĕcí, které jednou rukou zvládnout nejde. Když jsou dva, tak si navzájem pomůžou. Jenže když ti dva mají tu jednu zdravou ruku dohromady...

Jak se žije bez ruky

Nevíte, čím si zpestřit léto? Zkuste si zlomit ruku, jako já! Ručím  vám za to, že takové léto jste ještĕ nezažili!

Celou dobu si říkám, že jsem na tom ještĕ dobře, noha by byla podstatnĕ horší. Jenže po návratu z nemocnice o tom začínám pochybovat. Ano, můžu chodit, ale to je asi tak všechno, co můžu. Že já si vždycky musím vymyslet nĕco extra?  Proč si nemůžu zlomit ruku normálnĕ? To jsem celá já, zlomím si hlavičku loketního kloubu, takže mám po operaci - dávali mi tam šroub,  a celou ruku v sádře od zápĕstí skoro až po rameno. Prognózu mi zatím nesdĕlili, ale odhaduju to na 2-3 mĕsíce. Až to sroste, čeká pak ještě nĕjaká rehabilitace.

Jen si tak přemýšlím

o svém dalším kroku. Chci si sesumírovat všechna pro a proti a také bych docela ráda slyšela názor nĕkoho dalšího.

O co jde: Chci se v práci nechat přeložit na jiné oddĕlení.

V uplynulém týdnu se ke mĕ doneslo, že na blistru bude odcházet jedna paní. O pár dní pozdĕji jsem byla vedoucím vyslána, abych tam vypomohla s odnáškou výrobků, a tak jsme mĕla možnost si oddĕlení prohlédnout za provozu i když jen přes sklo. Dospĕla jsem k názoru, že to tam není tak hrozné, jak se u nás na oddĕlení povídá. Nechtĕla jsem se unáhlit a tak jsem se ještĕ vyptala kamarádky, která tam přímo pracuje....

Velikonoce a jiné katastrofy

Letošní Velikonoce se na mĕ tak nĕjak sesypaly, ani jsem se na nĕ nestihla připravit nebo si je nĕjak užít. Jsem strašnĕ unavená a tĕžko říct, co je toho příčinou, nejspíš kombinace všeho: Práce v třísmĕnném provoze a dusné atmosvéře... psychická zátĕž z nařízených přesčasů, na které jsem se vybodla... nebo prodĕlané nachlazení se záchvaty kašle tak silnými, že mi občas hnuly krční páteří nebo žaludkem...

Grilování je jediný způsob vaření...

... kterého je muž schopen. Průšvih však nastává, když si ani nenechá poradit od ženy.

Můj muž miluje grilování, doslova je tím posedlý, o čemž svĕdčí fakt, že za 13 let našeho manželství byl vlastníkem 7 grilů, 3 venkovních krbů a 2 udíren. V současnosti máme už jen jeden krb a jednu udírnu, grily zatím stále všechny - i když ten nejstarší už je nepoužitelný, ale manžílek se jaksi stále ještĕ nerozhodl, jestli ho opraví nebo vyhodí. Ale o grilech nĕkdy jindy - pořád si říkám, že pohledám fotky a napíšu článek.

Vítání jara

Včera začalo jaro. Byl pátek, počasí taky přálo, tak jsme se rozhodli ho přivítat a zároveň zahájit sezónu. Loni na podzim, když jsem likvidovala zaplevelený kvĕtinový záhon, jsem cibulky snĕženek a krokusů napíchala do trávníku a tĕšila se, jak mi na jaře krásnĕ rozkvete. Cibulky se zřejmĕ vypařily. Místo snĕženek a krokusů mi trávník rozkvetl fialkami, které jsem v zahradĕ nikdy nemĕla. Zatím jsou jich jen malé ostrůvky, ale jsou na nĕkolika místech. Mám ráda, když jsou v zelené trávĕ drobné kvítky, a tak se tĕším, že jich za pár let bude více.

Školáček

Tak nám to taky začalo... Vím, že podobných článků už vyšlo spousty a nejspíš ještĕ vyjde. Ono se není čemu divit, tento významný den prožíváme my rodiče snad ještĕ víc než naše robátka. Nástup do první třídy patří k nejdůležitĕjším okamžikům v životĕ našeho dítĕte rodičovství. Zatímco naše dĕti se vesmĕs tĕší, my rodiče máme plnou hlavu starostí. Jak to ten náš mrňous zvládne? Což o to, první den je vlastnĕ ješte celkem v pohodĕ. Ale co ty další? Já si na první opravdické zážitky budu muset počkat nejspíš až do víkendu. Tento týden na mĕ vyšla odpolední. Sice se s Honzíkem uvidím ráno, ale to jen na pár minut, protože už kolem 7 musí vyrazit na autobus.  Tak alespoň pár slov o tom dni prvním.

Zákon padajícího hovna

Mĕla bych spát. Před chvílí jsem se vrátila z noční. Ale nemůžu, jsem příliš rozrušená... Veškeré mé nadšení a radost z toho, že konečnĕ mám práci se vytratilo. Je pryč. Cítím se mizernĕ: mám vztek, jsem rozlítostnĕná, bezmocná, podvedená, zneužitá... A všechno mĕ bolí.

Jak nĕkteří víte, od 1.5. jsme najeli na třísmĕnný provoz. Už to je od zamĕstnavatele podraz, protože jsem původnĕ byla přijatá do dvousmĕnného provozu. Ale co, dvĕ nebo tři smĕny, to není zas tak velký problém. Problém je, že ani třísmĕnný provoz nevyřešil problémy firmy, protože zamĕstnanců nepřibylo, ba právĕ naopak odešli ti, kteří ze zdravotních či jiných důvodů nemohou  dĕlat noční smĕny.

Čím víc se blíží Vánoce, tím víc přemýšlím o našich rodinných vztazích. Pravidelní čtenáři si možná vzpomenou, že jsme se s mámou rozešly ve zlém a témĕř dva roky jsme spolu nekomunikovaly. Tedy přesnĕji řečeno: Od mámy občas přišel hnusnej meil nebo pár slov po Skypu. Já na to nereagovala. Na to se prostĕ nijak reagovat nedá. Jednak za ty roky vím, že nemá smysl se nĕjak obhajovat a přesvĕdčovat mámu o čemkoliv. A hlavnĕ by to vedlo jen k další, byť virtuální, ale hnusné hádce, která by nebrala konce. Mrtvý brouk byl ideálním řešením.

Podaná ruka

"..., moje ruka píše, co srdce cítí. Začíná mĕsíc kvĕten a to je mĕsíc lásky, plodnosti, navázání nových vztahů, přátelství, odpouštĕní, usmíření a tak dál. Chyby se stanou každému. Přiznávám, já dĕlala chyby, ale chybami se človĕk učí, co může a co ne. To co se mezi námi stalo dejme do historie (vzpomínek). Seš moje dcera a přes veškerou bolest, co jsme zažily, mám tĕ stále ráda a miluju tĕ. Proto ti nabízím a celé tvé rodinĕ usmíření a pozvání na obĕd 12.5.2012. Moje srdce je živé, není to kámen. Je velké, silné a otevřené novým začátkům. Seš moje holčička, budeš moje holčička, ať se stane cokoliv. To máš důkaz, že já se snažila rodinu urovnat. Teď už je to jen na tobĕ, jak se zachováš a jaké máš srdce."

Čeká mě těžká zkouška

Zítra mĕ čeká náročný den. Náročný hlavnĕ po psychické stránce. Jsme pozvaní na rodinnou oslavu - teta slaví šedesátinky a přála si nás tam všechny mít. Pozvánku jsme dostali už před mĕsícem a já dlouhou dobu zvažovala, zda jít nebo ne. Po skoro dvou letech bych se mĕla opĕt potkat s mámou... Jaké to bude?