Tĕch pár slov bíle svítí přede mnou na tabuli. Je hodina slohu, píšeme čtvrtletní slohovou práci, žánr povídka. Námĕt si můžeme zvolit sami.
Pečlivĕ jsem opsala povinné úvodní vĕty do svého dvojlistu. Vynechala jsem jen ty tři tečky na konci. A začala přemýšlet, k čemu by vlastnĕ ten krásný den mĕl být jako stvořený. Ačkoliv mi mozek pracuje na plné obrátky, nápad stále nepřichází. Ve třídĕ je hrobové ticho, je slyšet jen škrábání per po papíře. Rozhlédnu se, všichni usilovnĕ píší. Zajímalo by mĕ o čem. Zabloudím pohledem k oknu, jako bych odtud čekala nĕjakou inspiraci. Ale naše třída je ve čtvrtém poschodí, kromĕ pošmurného šedivého nebe není vidĕt nic.
Znovu se skláním nad papír a nĕkolikrát si přečtu ten úvod. Bezmocnĕ odkládám pero. Ne, to nikdy nenapíšu. Už při různých domácích cvičeních mi to dĕlalo problémy, ale vždycky se našla nĕjaká kamarádka, která mi námĕt vymyslela. Pak už ho stačilo jen obalit nĕjakou omáčkou a hodit na papír.
Mrknu na hodinky. Ručička už z hodiny odkrojila deset drahocených minut a já mám stále prázdný papír. Horečnĕ přemýšlím, která příhoda z mého dosavadního života by byla tak nezapomenutelná, že by stálo za to ji v rámci slohové práce literárnĕ zpracovat. Nenapadá mĕ nic. Život dítĕte z mĕstského sídlištĕ, které navíc nesmí dál než, kam je vidĕt z oken našeho bytu, neoplývá příliš dobrodružstvím. A co třebas nĕco od babičky? To už vypadá nadĕjnĕji. Babička bydlela na samotĕ u lesa, a to doslova. Prostředí jako z dĕtských knih, které jsem tak ráda četla. Ale ani tam jsme nesmĕli dál než na dohled z oken. Dobrodružství se nekonala. Pak babička umřela a už jsme tam nejezdili.
Vzpomínky na babičku mi vykouzlí úsmĕv na rtech. Znovu zkontroluju čas. Dalších deset minut je v háji a já pořád nevím, o čem psát. Okusuju konec pera a bezradnĕ se rozhlížím po třídĕ. Nĕkteří spolužáci už píší na druhou stranu. Sakra, musím na nĕco přijít! Nemůžu dostat pĕtku, máma by mĕ zabila. Při představĕ, co mĕ čeká doma, pokud dostanu pĕtku, se mi zamží oči. Strach mĕ na chvíli paralyzuje, nejsem schopná myslet na nic jiného. Přinutím se znovu zamyslet nad námĕtem slohu, ale nejde to. Vzdávám se. Odložím pero a posadím se, jak nejpohodlnĕji mi to tvrdá školní židle a malý prostor v lavici dovolí. Pokouším se smířit s osudem a místo nad slohovkou, začnu přemýšlet nad tím, jak doma tu pĕtku budu vysvĕtlovat a jestli by nebylo lepší radĕji umřít hned.
Najednou se stal zázrak. Nápad je tu! Pohledem na hodinky se ujistím, že mám ještĕ nĕjaký čas. Patnáct minut bude muset stačit. Popadnu pero a rychle dopíšu za úvod tři tečky, celé to dám do uvozovek a začnu psát druhý odstavec. Tĕch pár slov bíle svítí přede mnou na tabuli. Je hodina slohu..... sviští pero po papíře. Jsem zachránĕna! Napíšu o této hodinĕ.
Žádné komentáře:
Okomentovat