Ranními nevolnostmi trpí v počátku tĕhotenství vĕtšina žen. Různá je ovšem míra tĕchto nevolností. Zatímco jedna žena zvrací ráno 10-15 minut, pak se v klidu a pohodĕ nasnídá a normálnĕ funguje celý den, jako by ani tĕhotná nebyla (moje první tĕhotenství), jiná to má daleko náročnĕjší a nĕkterým nevolnosti ohrožují dokonce život vlastní i nenarozeného dítĕte (moje druhé tĕhotenství).
Na miminko jsme se tĕšili a tak jsem byla šťastná od okamžiku, kdy jsem počurala test a objevily se dvĕ čárky. Nevolnosti jsem brala jako nutnou daň na cestĕ k dítĕti. Bohužel po pár dnech jsem pochopila, že tohle dítĕ bude opravdu tvrdĕ zasloužené. Ranní nevolnosti plynule přecházely v dopolední, odpolední i podvečerní. Po pár dnech už se nedalo rozlišit mezi jednotlivými fázemi, nevolnosti byly celodenní jen s malými nepravidelnými přestávkami mezi sebou. Témĕř jsem nejedla, bylo to zcela zbytečné, stejnĕ to za chvíli skončilo v záchodĕ. Navalovalo se mi už při pomyšlení na jídlo. Přesto jsem se bĕhem dne pokoušela do sebe nasoukat 1-2rohlíky a hořký čaj a snažila se to v sobĕ udržet co nejdéle, aby si tĕlo alespoň nĕco stihlo vzít. Nepomáhaly žádné osvĕdčené rady. Zhubla jsem 7 kg bĕhem 2 mĕsíců.
V souvislosti s nevolnostmi jsem se cítila neskutečnĕ unavená a vyčerpaná. Spala jsem 12-13 hod. v noci a po obĕdĕ jsem si zase musela jít na 2-3 hodinky zdřímnout. Zbývající čas mezi tím jsem strávila objímajíc záchodovou mísu. Manžel mĕl slzy v očích a střídavĕ vyčítal mĕ, že jsem mu úmyslnĕ zatajila náročnost tĕhotenství a sám sobĕ, že si předem všechno nezjistil nĕkde sám. Občas prohlásil nĕco v tom smyslu, že "mi to nemĕl nikdy dovolit"...
Na začátku 3. mĕsíce ze mĕ byla troska. Brala jsem Torecan, ale vůbec neúčinkoval. Témĕř nic už jsem nejedla. A začínala mít problém v sobĕ udržet i čistou vodu. Když jsem si uvĕdomila, že jsem víc jak 24 hodin vlastnĕ ani nic nepila, protože jsem tu vodu v sobĕ taky neudržela, začala jsem mít vážné obavy nejen o sebe, ale hlavnĕ o své nenarozené dítĕ. O tohle dítĕ jsem nemohla přijít! Po téhle zkušenosti by manžel už asi se mnou do dalšího tĕhotenství nešel. Rychle jsem se nechala odvést k doktorovi a ten mĕ poslal do nemocnice. Dostala jsem kapačky a spala a spala a spala. Teprve po dvou dnech na kapačkách jsem byla schopná nĕco pozřít, ale stejnĕ jsem na nic nemĕla chuť a do jídla se musela vyloženĕ nutit. Když jsem začala pomaličku přibývat na váze, propustili mĕ konečnĕ domů.
Devĕt mĕsíců trvající kocovina konečnĕ skončila a já držela v náručí ten malý uzlíček, co mĕ tak dlouho trápil. Všechno jsem mu odpustila a láskyplnĕ jej k sobĕ přivinula.
Žádné komentáře:
Okomentovat