O berlích

Už delší dobu (asi dva roky) mĕ sakramentsky trápilo koleno. Čas od času jsem si ho na schodech "namohla" a následujících nĕkolik dní témĕř nemohla chodit. Pak se vše uklidnilo a vrátilo do normálu. Když se to opakovalo už po nĕkolikáté, začala jsem se schodům zámĕrnĕ vyhýbat a když nebylo vyhnutí, chodila jsem po nich tak, abych nestřídala nohy a namáhala tedy jen tu bezproblémovou. Přesto se bolest postupem času objevovala stále častĕji. I když jsem tomu nepřikládala příliš velkou důležitost, jen pro jistotu jsem se o tom zmínila svému doktorovi v rámci pravidelné prevenčky. Vyslovil podezření na artrózu a poslal mĕ k ortopedovi. Manžel obvolal pár svých známých a poptal se, aby mĕ nakonec objednal do Olomouce. Následoval rentgen, poté návštĕva zvoleného lékaře a do mĕsíce artroskopie. Bylo 1.dubna. Bĕhem čekání na operaci jsem zjistila, jak bylo dobře, že manžel vĕnoval péči hledání co nejlepšího lékaře. Pacientky sdílející se mnou pokoj vesmĕs vyprávĕly, jak je doposud léčili jejich doktoři a jak teprve zmĕna lékaře přinesla diagnózu a zákrok od nĕhož si slibovaly úlevu.

Zákrok trval asi jen 15-20 minut. Spočíval v tom, že pod celkovou narkózou lékař udĕlal do mého kolene z každé strany malou dírku. Jednou zavedl optickou sondu a druhou nástroj, kterým pracoval. Když jsem se potom probrala, sdĕlil mi, že moje koleno nemá témĕř žádné degenerativní zmĕny (= žádná artrosa), což je docela překvapivé vzhledem k mému vĕku a tĕlesným proporcím. Příčinou mých potíží byl urvaný meniskus, zřejmĕ tak šikovnĕ, že to bylo špatnĕ znatelné i na rentgenovém snímku a že mi nezpůsoboval potíže trvale. Odpoledne jsem jela domů, kde jsem se dva týdny povalovala na gauči a manžel se o mĕ ukázkovĕ staral. Když asi po dvou dnech ustoupily bolesti, začala jsem si to náležitĕ užívat. Chodit jsem nemohla, jen s berlemi. Z domácích prací jsem dĕlala jen ty, u nichž se dalo sedĕt. Ve všední dny vařil manžel o víkendech Honzík - oba podle mých přesných instrukcí. Abych pravdu řekla, Honzíkovi to šlo mnohem lépe. Nemĕl tendence do toho vkládat své vlastní know-how a dĕlal přesnĕ to, co jsem mu řekla. Manžel se v tom občas komicky plácal a dost pokoušel mou trpĕlivost. Naštĕstí mám dost rozumu, abych ho nekritizovala, když dĕlá ženské práce (mínĕno podle zastaralých genderových stereotypů). Naopak jsem ráda, že je občas dĕlává, i když já bych to pochopitelnĕ zvládla mnohem lépe a rychleji. Nakonec to i tak vždycky dobře dopadlo.

Zbývající čas jsem vĕnovala převážnĕ svým koníčkům. Přečetla jsem dvĕ knížky, postupnĕ zveřejním i recenze. Dopsala jsem nĕjaké články na blogy, nĕkteré už jsou připravené ke zveřejnĕní, nĕkteré ještĕ čekají na ilustrační fotky, které jsem s berlemi nemohla pořizovat. Uháčkovla jsem nĕkolik oblečků pro panenky.

Upaličkovala jsem obrázek podle vlastního návrhu. Už dávno jsem chtĕla paličkovat obrázky, ale chtĕla jsem nĕjakou sérii, která by byla dostatečnĕ různorodá, ale přesto mĕla nĕco společného. Teprve o Vánocích mĕ napadlo, že bych mohla vytvořit sérii obrázků z míst, která mám ráda - tedy od nás z Hané. Vyčistila jsem herdulku od všech rozpracovaných vĕcí a začala nejstarší nejen v naší obci, ale i v širokém okolí - křížem u hřbitova. Dokončila jsem ho v březnu a v dubnu se pustila pro zmĕnu do jedné z nejnovĕjších "památek" - boží muka "Na Čičiňáku", která byla postavena v roce 2008. Obrázek zatím není dokončen, protože u jedné výplnĕ chci použít vzor, který se budeme teprve v kvĕtnu učit. Tak vám sem dám nákres, podle kterého paličkuji.

Jak jsem zmínila, tento obrázek je ještĕ na herduli a na fotce by toho moc vzhledem k barvĕ papíru a nití moc vidĕt nebylo, přidávám alespoň ten předchozí obrázek, pro představu, jak vypadá výsledné dílo.