Bylo to asi před dvĕma lety, když se objevila ta nemoc. Nĕkteří lidé se báli. Vláda zavřela školy, divadla, kina, sportovištĕ, nĕkteré obchody a služby, hospody... Lidé se nesmĕli scházet, navštĕvovat, oslavovat... Společnost se rozdĕlila: nĕkteří to chápali, jiní protestovali. Přes to všechno se nedařilo nemoc zastavit, noviny a televize dennĕ informovali o počtech nakažených a mrtvých.
1. Nejstarší vzpomínka
Ačkoliv odborníci tvrdí, že človĕk je schopen si vybavit vzpomínky až od zhruba čtvrtého roku, já jsem v tomto výjimka. Ne, že by jich bylo mnoho, ale pár si pamatuju i před tímto rokem, protože, když mi byly čtyři, stĕhovali jsme se z domečku do paneláku (brácha mĕl 2 a chodil do jeslí - pamatuju se, že jsem zůstávala doma, aby neplakal, sedávala na oknĕ a vyhlížela maminku). A ze života na domečku si toho pamatuju pomĕrnĕ hodnĕ, i když to nejsem schopná časovĕ přesnĕji zařadit. Ale nejstarší vzpomínku si pamatuju - bylo to narození mého bratra, to znamená, že mi byly přesnĕ 2 roky a 1,5 mĕsíce. To bylo totiž poprvé a naposledy, co jsem byla na pár dní na hlídání u babičky, večer vždy přicházel i tatínek (nejspíš z práce) a když jsem se konečnĕ vrátila domů, tak mi rodiče ukázali bratříčka, posadili mĕ na gauč a na chvíli mi ho položili hlavičkou do klína. A nebylo to kvůli focení - takovou fotku nemáme! I rodiče se občas podiví, že si to tak pamatuju, protože oni už si na to naše první setkání s bráchou nevzpomínají.