Bylo to asi před dvĕma lety, když se objevila ta nemoc. Nĕkteří lidé se báli. Vláda zavřela školy, divadla, kina, sportovištĕ, nĕkteré obchody a služby, hospody... Lidé se nesmĕli scházet, navštĕvovat, oslavovat... Společnost se rozdĕlila: nĕkteří to chápali, jiní protestovali. Přes to všechno se nedařilo nemoc zastavit, noviny a televize dennĕ informovali o počtech nakažených a mrtvých.
Pak se našla vakcína, ne moc spolehlivá, ale aspoň nĕco. Neochrání před nemocí, jen před smrtí. Stále vám bude hrozit, že onemocníte a nakazíte i další, ale nezemřete. Copak nĕco může ochránit život před smrtí? Každý život končí smrtí! Když nezemřete na tu nemoc, zemřete na nĕco jiného, nĕkdo dřív a nĕkdo až bude opravdu starý. Alespoň tak to říkali rodiče.
Začalo se očkovat. Ale vakcíny zatím bylo málo, bylo potřeba rozhodnout, kdo ji dostane přednostnĕ a kdo si bude muset počkat. Systémy kolabovaly pod nápory zájemců, nĕkteří se nažili získat vakcínu přednostnĕ. Trvalo dlouho, než došlo i na obyčejné lidi. Pomalu se začalo zase všechno otvírat. Kdo mĕl průkazku mohl jít kam chtĕl. Kdo ještĕ nepřišel na řadu, mĕl smůlu. Zájem byl velký, přesto zůstávalo i dost tĕch, kteří o očkování z nĕjakého důvodu zájem nemĕli. Mezi tĕmi druhými byli i její rodiče.
A najednou musela chodit do jiné školy, daleko od domova. Po pár dnech došlo i na další zmĕny v jejím životĕ. Ještĕ to ráno jela do školy autobusem, ale odpoledne po vyučování už ji řidič nevzal, musela domů pĕšky přes celé mĕsto. Cestou domů se jí lidé vyhýbali, obcházeli ji obloukem. Až na jednoho spĕchajícího kluka, který probĕhl tĕsnĕ kolem ní a při tom do ní vrazil tak, že ji odhodil na nĕjakého pána. Hroznĕ jí vyhuboval a zasažený odĕv si čistil, jako kdyby ho umazala. Přitom byla čistá, jako ze škatulky.
Když přišla domů, maminka balila jejich vĕci. Říkala, že se musí přestĕhovat nĕkam na venkov. Už se tomu ani nedivila, poslední roky tĕch zmĕn bylo tolik... Šla si zabalit své vĕci. "Jen oblečení a boty!" zdůraznila maminka. "A co moje knihy, hračky, počítač...?" ptala se. "Musíme vzít jen to nejnutnĕjší, všechno neuvezeme." Sama balila nádobí a při tom si psala poznámky na papír. Balila se a chtĕla mezi oblečení propašovat i pokladničku. Ale byla prázdná. Šla se na to zeptat: "Kde jsou mé úspory?" "Promiň holčičko, teď moc potřebujeme každou korunu. Musíme toho tolik nakoupit. A tam, kam jedeme nebudeme potřebovat žádné peníze." Mezitím se vrátil tatínek. Řekl, že sehnal vůz i krávu, kuřata, káčata, housata a nĕjaké králíky... A taky spoustu dalších vĕcí. Maminka si jen povzdechla a podala mu své poznámky. "Máselnice...?" podivil se. "To bude tĕžké, ale pokusím se." a znovu vyrazil nĕkam do ulic.
Neptala se, co se dĕje ani proč. I když přesnĕ nevĕdĕla, vycítila, že je to proto, že jsou nĕčím jiní... Pomáhala mamince nakládat vĕci na vůz, do nĕhož byla zapřažená kráva. Té se bála, nikdy krávu takhle zblízka nevidĕla. Maminka všechno pečlivĕ rovnala, aby nikde nezbyla ani skulinka. I tak byl vůz naložený vrchovatĕ, zdálo se, že už se na nĕj nic dalšího nevejde. Když se však vrátil tatínek, donesl další vĕci, které na vůz ještĕ naložil, potom všechno zajistil provazy.
Maminka jí nakonec dovolila vzít si pár svých vĕcí - jen to, co se vejde do školního batůžku. A musí si to nést sama. Rozzářily se jí oči a rozbĕhla se do svého pokojíčku. Jenže tady ji radost přešla. Co si vlastnĕ má vzít? Mĕla pocit, jako by své oblíbené hračky a knížky zrazovala, když si z nich smĕla vybrat jen tak málo. Stála tam se slzami v očích a nemohla se rozhodnout. tak ji tam našla maminka. Láskyplnĕ ji objala, potom jí pomohla nĕco sbalit a opustili dům, v nĕmž žili tolik let.
Vydali se na cestu. Tatínek vedl krávu, jako by to dĕlal odjakživa. Vzpomnĕla si, jak vyprávíval, že trávil prázdniny u své babičky na vsi. Vida, teď se mu to hodí! Navečer se utábořili. Tatínek rozdĕlal oheň a ohřáli si nĕco k jídlu. Ke spaní si rozložili deky pod vůz. Bylo to romantické a dobrodružné, jako když kdysi jezdívali tábořit. Jen rodiče se tvářili vážnĕ a ustaranĕ.
Ráno, po snídani pokračovali dál. Projíždĕli mnoha vesnicemi. Nĕkteří lidé se jim pošklebovali, jiní se se soucitem v hlase ptali, zda nĕco nepotřebují. Pozdĕ odpoledne dojeli k dlouhému plotu. Táhl se na obĕ strany do nekonečna a kolem hlídkovali vojáci. U brány byla hlídka ještĕ zesílená, ale pustili je bez problémů. Tatínek s nimi prohodil pár slov a pokračovali dál. Navečer se zase utábořili a ráno pokračovali v cestĕ do neznáma.
Teď už potkávali jen velmi málo lidí. Vesnice byly skoro vylidnĕné. Podobnĕ, jako oni opustili svůj domov, i tady bylo vidĕt, že lidé nĕkam odešli. Z tĕch, co tu zbyli se jim už nikdo neposmíval, spíš se ptali, co se dĕje tam "za plotem". Nĕkteří jim dokonce ukazovali prázdné domy, kde by mohli bydlet. Tatínek však nedbal a pokračoval dál podle nĕjaké mapky, kterou mĕl u sebe. Konečnĕ ukázal na malou, osamocenou chaloupku. "Tam bude náš nový domov."
Pokud máte pocit, že povídka je inspirovaná aktuální situací, tak máte pravdu. Další články na téma Covid-19:
Žádné komentáře:
Okomentovat