Bílá hora 1620

Na Prahu se směrem od Vídně valila početná armáda - stavovské vojsko. Mezi nimi i dva bratři z malé vsi kdesi uprostřed Moravy. 

Jan, téměř třicetiletý, houževnatý, tichý... Tichý?... Mlčel, když všichni mluvili a naopak nedokázal být zticha, když ostatní mlčeli a odvraceli zrak. To byl taky důvod, proč je dnes tady... Místo toho, aby byl doma s rodinou... Nedokázal držet jazyk za zuby, když s něčím nesouhlasil, nebo se někomu dělo příkoří. To stačilo, aby v něm vrchnost viděla rebela, kterého je třeba se zbavit.   

Jiří - Janův mladší bratr, teprve něco málo přes 20 let. Odjakživa zvyklý poslouchat, bez otázek, bez námitek, bez odporu. Nejprve otce, po jeho smrti Jana. Teď i velitele. Jenže... Doma chápal, proč po něm Jan chce to nebo ono, věděl co a hlavně proč dělá. Nyní byl zmaten. Příkazy velitele mu připadaly nesmyslné, zbytečně tvrdé, často hraničící snad i s krutostí... O to víc nechápal, že Jan to všechno snáší bez reptání... Jako by to už nebyl on. Ale Jan věděl... Věděl, že velitel není nepřítel. Jen dělá vše pro to, aby měli šanci přežít. On přežít chtěl. A ne sám!

Po několika týdnech pochodu uviděli v dálce před sebou věže Prahy. Krásný pohled, ale nikdo to nevnímal, byli příliš unaveni. Přesto, jako by zrychlili krok. Tam... Tam je konec jejich nekonečného pochodu. Alespoň na čas...

Tábor byl nezvykle tichý. Oheň praskal, ale nikdo nezpíval. Muži seděli v hloučcích, hlavy sklopené, ruce zaneprázdněné – ne aby něco vytvářely, ale aby na NĚCO nemyslely. Někdo si ostřil nůž. Jiný zíral do žhavých uhlíků. Třetí rozkládal kabátec, jako by hledal díru, kterou je třeba spravit.

Jiří seděl opřený o kmen stromu, ruce sepnuté na kolenou. Jan vedle něj tiše opravoval poutko na opasku. Chvíli mlčeli. Pak Jiří řekl:

„Víš, co bych teď nejradši slyšel? Matěje... Jak vypráví ty své historky...“

Jan přikývl. Vzpomínka na kamaráda, který před rokem zůstal ležet v poli u Věstonic, ho donutila ke krátkému úsměvu. Jen na okamžik... Zítra je možná potká stejný osud...

Velitel Valenta chodil pomalu mezi stanovišti. Neříkal nic. Jen se občas zastavil a díval se. Na jednom místě zahlédl dva mladíky – třásli se a šeptali modlitbu. Nezastavil je. Ani neposvětil. Ani se neposmíval. Jen šel dál.

„Ráno budu stát. Ale kdo bude stát vedle mě, to ví jen Bůh.“

A pak se podíval směrem, kde seděli Jan s Jiřím. Za ten více než rok, co jim velel, je znal. Nejen ty dva bratry, ale všechny své muže. Věděl, kdo z nich má šanci tuhle válku přežít... U těch dvou si však nebyl jistý. Janovy šance přežít jsou vysoké, ale... Nesměl by mít u sebe bratra. Noc přicházela pomalu, ale s jistotou. Vítr foukal přes pole, kde zítra budou padat těla. Dnes však... dnes ještě všichni dýchali.

Ráno bylo studené a klidné. Příliš klidné. Mlhy se rozestoupily, řady se formovaly. V dálce – císařské bubny. A pak to začalo. Ne náhle. Ne dramaticky. Jen vlna, která se zvedne a pohltí vše. První výstřely zazněly nad polem jako vítr před bouří. Pak se všechno rozpadlo. Některé oddíly se rozprchly bez boje. Jiné, jako ten Valentův, zůstaly stát – ztuhlé, ale pevné. Valenta běhal mezi nimi.

„Držte řadu! Pozor na křídlo! Tady se ještě bojuje!“

Vše kolem byla mlha, hluk, hlína, křik. Bitva se lámala. Hlasy se ztrácely v prachu a křiku. Jiří běžel, jak mu nohy stačily, vpravo mezi zbořené vozíky. Neviděl jezdce, který se z boku vyrval z boční uličky. Neviděl zvednutou šavli. Ale Jan ano. Nepřemýšlel. Beze slova, bez volání skočil. Strhl Jiřího stranou, ale sám už uskočit nezvládl. Zasáhl ho úder – do nohy, možná šavle, možná ostruha, možná kůň sám. Křupnutí, bolest, výkřik, pád... Kůň dupl a zmizel. Jan zůstal na zemi. Noha podivně stočená, krvavá. Jiří u něj poklekl.

„Janku!“

Jan lapal po dechu. V tom přiběhl Valenta. Rameno krvácející, tvář šedá, oči tvrdé. Viděl scénu, pochopil vteřinou.

„Zvedni ho! Odnes ho pryč!“

Jiří váhal.

„Ale... vy...“

Kývl hlavou směrem k ostatním.

„Já… Bitva je ztracená, neudržíme to tu. On má šanci, ale musí pryč. Hned! Jdi s ním! Jestli padneš, tak jeho oběť byla zbytečná! “

A pak – hlasem, který znali už z výcviku.

„Vypadněte odsud! Oba! To je rozkaz!“

Podíval se na Jana, pak se obrátil a zmizel ve víru bitvy.

Jan ležel. Noha pod ním, úhel špatný. V očích bolest. Ale ne lítost. Jiří ho podepřel. Slzy měl v očích, ale nebrečel. Zvedl ho. Tělo se zhouplo. Jan nehýbal pravou nohou. Zbytek byl běh. Tah. Síla. Krev.

Starý špejchar na okraji Prahy. Dřevěná podlaha nasákla krví jako houba. Na lavicích a stolech leželi muži – někteří křičeli, jiní už ne. Jan byl jedním z nich. Nepřítomně hleděl do stropu, rty pevně stisknuté, přesto mu z nich občas unikl slabý sten. Noha ošklivě zbarvená, zhnisaná, oteklá. Z rány čpěl pach smrti. Jiří u něj seděl, ruku na jeho rameni. Neříkal nic. Jen seděl. A dýchal za oba.

Místnosti chodil muž v černém kabátci – lazebník. Neměl výraz anděla ani kata. Jen zručnost a klid. Přišel k nim, zkontroloval ránu.

„Ta noha musí pryč,“ řekl prostě. „Hned. Jinak zítřka nedožije“

Uložili ho na stůl. Jiří se musel vzdálit – ne proto, že by nechtěl být u něj, ale protože lazebník řekl:

„Buď ho podržíš, nebo jdeš. Víc tu není.“

Pak přišel řemen – do úst. Zachmuřený pomocník držící ramena. A železo. A klín. Řez byl rychlý. Zákrok trval jen chvíli. Ale čas se tehdy změnil na věčnost. Jan nekřičel. Jen se mu z očí vyvalily slzy a nebyly jen z bolesti. Když bylo hotovo, lazebník jen řekl:

„Přežije. Když bude chtít.“

Noc. Kolikátá už? Jiřímu vše splývalo v jeden zlý sen. Jan ležel na slámě. Zatím žil, ale byl bledý a jeho čelo hořelo. Dnes však už o něco méně než včera. Jiří seděl vedle něj, skrčený, zachmuřený. Občas mu kusem vlhkého hadru otřel z čela kapky potu, jak mu poradil lazebník. Nebo mu navlhčil rozpraskané rty…

Konečně se Jan probral. Chvíli hleděl nepřítomně do stropu. Pak stočil hlavu na stranu a spatřil bratra. Chtěl něco říct, ale jen zachroptěl. Jiří mu podal trochu vody. Mlčky…

„Valenta padl?“ zeptal se Jan náhle, chraplavě.

Jiří přikývl.

„Řekl, abychom šli. A pak... pak zmizel.“

„To je mu podobné. A Žíla? Vlach? Ostatní?...”

Jiří jen bezmocně pokrčil rameny:

“Nikde jsem je neviděl.” zašeptal sotva znatelně.

A zase ticho.

Jan se pomalu zotavoval ze zranění v klášteře, kde jim oběma dočasně mniši poskytli azyl. Dnešní dopoledne bylo chladné a mlhavé, jak už tak podzimní rána bývají. Dvůr za klášterní zdí byl pokrytý pískem, slunce se odráželo v okenních tabulkách.  Jan stál opřený o zídku. V ruce držel čerstvě zhotovenou berlu – těžkou, neohrabanou, ale jediný způsob, jak jít dál. Vedle něj stál Jiří. Neříkal nic, jen čekal. Oči napjaté.

Jan se nadechl. Udělal krok. Druhý. Noha ho bolela – nebo spíš ta část, která už tam nebyla. Třetí krok. Uklouzl. Zavrávoral. Jiří instinktivně přiskočil a podepřel ho. A tehdy to prasklo:

„Nesahej na mě!“ vyštěkl Jan, hlas ostrý jako břitva.

Jiří ztuhl.

„Já jen…“

„Já vím co! Ty vždycky jen – já jen!”

„Nenecháš mě ani spadnout! Ani to ne!“

Rozmáchl se. Berla vylétla do vzduchu a dopadla s dutým klepnutím na zem. Jan stál, třásl se, zuby zatnuté.

„Nemůžu chodit. Nemůžu pracovat. Nemůžu být… chlap! A ty tu jen stojíš a díváš se, jak se rozpadám, jako kdybys za to ani nemohl!“

Jiří sklopil hlavu. Neutekl. Jen řekl tiše:

„Tak mě uhoď. Křič. Vzpírej se. Ale já tě stejně zvednu. Znovu a znovu. Dokud nebudeš stát sám.“

Ticho. Jan dýchal zhluboka. Dlaně zaťaté v pěst. Jiří mu podával odhozenou berlu. Jan po ní pomalu sáhl… Ale už ne tak, jak se hází. Tak, jak se přijímá.

Byla zima, i když v kamnech klášterní světnice ještě doutnalo trochu uhlí. Jan seděl u stolu. Berlu opřenou vedle, kabátec rozepnutý. Jiří právě vešel – nesl kus chleba a teplý zábal od mnišského bratra.

„Tohle je na nohu, říkal bratr Prokop, že...“

„Nech to,“ přerušil ho Jan, aniž by se podíval.

Jiří chvíli mlčel. Pak položil věci na stůl.

„Měl by sis to dát, než to vystydne.“

„Říkám nech to! Nepotřebuju to slyšet pokaždé? Máš pocit, že to sám nezvládnu? Že najednou víš všechno líp?!“

Jiří ztuhl.

„Ne. Jen se snažím pomoct...“

„A kdo se tě prosil? Já o to nestojím, nechci… Chci zpět svůj život, svou sílu, svou nohu…”

„Jo? A proč’s tedy skočil mezi mě a smrt? Proč? Abys mi to mohl připomenout pokaždé, když na mě zvedneš hlas?“

Jan vstal. Zakolísal, ale zadržel se o stůl.

„To jsem nikdy neřekl!“

“Ale máš to v sobě. Dáváš mi to najevo každý den, několikrát… Myslíš, že to nevím? Že nic necítím? Že mě to nebolí, když vím, že je to kvůli mě?...”

„A ani teď mě nenecháš být ti bratrem - jen břemenem. Býval jsi silný, Jene – ale teď jsi jen... jsi jiný... A já… já nevím, co víc udělat, jak ti pomoct!“

Vzal deku a zamířil ke dveřím. 

„Vždycky jsi byl dobrý v odchodech. Tak se seber a jdi!... Jdi pryč!“ vyštěkl Jan za ním.

Jiří se ani neohlédl. Vyšel na chodbu. Dveře za ním tiše klaply. Našel si místo v koutě za klášterní kuchyní. Ulehl na kamennou dlažbu, zabalil se do deky, ale nespal. Zíral do tmy. A v duchu slyšel ozvěnu bratrových slov:

„Jdi pryč.“

Ale ráno věděl, že zůstane. Žádné pryč. Ale s ním.

Šedé světlo prosakovalo přes zamlžené okenní tabulky. Zima už neštípala, jen tiše seděla v koutě místnosti, stejně jako Jan – opřený, bledý, se ztuhlou čelistí. Dveře tiše vrzly. Jiří vešel. Bez pohledu. Beze slova. Položil na stůl kus chleba, hliněný džbán s vodou, zábal zabalený v plátýnku. Pak se otočil ke kachlovým kamnům a přiložil dvě polínka. Ticho bylo těžké. Ne studené – jen přeplněné tím, co se včera nepodařilo říct líp. 

Jan sledoval jeho pohyby. Oči měl zamlžené, ale ne únavou, ačkoliv ani on toho v noci moc nenaspal. Po chvíli řekl tiše:

„Nemusíš to dělat.“

Jiří se neotočil.

„Vím.“

Další chvíli mlčeli oba. Pak Jan sklonil hlavu, jako by to říkal spíš sobě než bratrovi:

„Musíme odsud pryč. Ty stěny v nás ubíjí poslední zbytky rozumu.“

Jiří se otočil. Ve tváři neměl únavu, ale klid. A pak, skoro neznatelně kývl:

„Zabalíme. Třeba hned, jestli jsi připravený.“

Mlha visela nízko, ještě šedší než obvykle. V klášterní světnici už dávno nikdo nespal, ale mniši mluvili tiše, jako by nechtěli rušit ani prázdné lavice. Jan stál opřený o rám postele. Berlu měl pevně v ruce, obutý, sbalený. Jiří přišel s kusem chleba. Podal ho bratrovi beze slov. Jan ho přijal. Obyčejně. Bez pýchy. Bez výčitek. Poprvé za dlouho.

Bratr Prokop je doprovodil k bráně. Slunce právě vstávalo, zubaté a bledé. Sníh křupal pod nohama.  Za branou se cesta klikatila. Vyšli po ní. Vycházející slunce jim ukazovalo cestu… Jan se naposledy otočil ke klášterním zdem.

„Tady jsme přežili. Domů se vracíme jiní.“

Jiří kývl.

„Možná. Ale pořád jako bratři.“

TMKB - 5/25
Láska