Její první "dospĕlácký" krok bylo oficiální ukončení studia na gymnáziu. Mĕla nastoupit do třeťáku. Už nĕjakou dobu jsem jí pomáhala s přestupem na jinou školu. Přestože s tím nesouhlasím, je mi celkem jasné, že nemůžu nic proti tomu udĕlat, a tak jí alespoň podepisuju žádosti o přestup apod. Ano, je to její život, já se však nemůžu zbavit dojmu, že jí je úplnĕ jedno jakou školu, hlavnĕ aby to bylo v Brnĕ. Ovšem ani na jednu z nĕkolika vybraných škol se zatím nedostala. Proč? Jako obvykle to nedotáhla do konce. Neudĕlala rozdílovky, vlastnĕ vyletĕla hned od té první. Poslední vĕc, co jsem pro ni v tomhle smĕru mohla udĕlat, bylo, že jsem jí (ač se to protiví mým zásadám) omluvila zameškaný první týden, aby ji ze škoky nevyhodili. Chtĕla jsem, aby to bylo její vlastní rozhodnutí. Nakonec jsem jí navrhla, aby si požádala jen o přerušení studia. Docela jsem byla překvapená, že mi v tomto vyhovĕla.
Už dávno jsem s tím byla srovnaná. Obrečela jsem to už dřív a teď už jsem se to snažila brát racionálnĕ. Bára se cítila jako vítĕz. Konečnĕ se vymanila z mého vlivu. Ovšem na jednu maličkost zapomnĕla.
První ledovou sprchu dostala v okamžiku, kdy mĕ "požádala" o peníze (v uvozovkách je to slůvko proto, že k tomu zásadnĕ používala rozkazovací způsob). Vĕcnĕ jsem jí sdĕlila, že jelikož ukončila studium, nemám již vůči ní žádné povinnosti a tudíž žádné peníze ode mĕ už nedostane. Přiznám se, že jsem přitom cítila obrovské zadostiučinĕní.
V obvyklé hádce, kterou spíš vedla ona se mnou, já kupodivu zůstávala tentokrát klidná, jsem jí oznámila i další pravidla, která požaduju od ní dodržovat. Banální pravidla, o která jsem marnĕ poslední rok bojovala. Podle svého si může žít, až položí na stůl svůj finanční příspĕvek na provoz domácnosti a stravu.
Můj klid a vĕcnost i požadavky ji rozzuřily do nepříčetnosti. Po nĕkolika sprostých nadávkách hozených jen tak do éteru (mĕ přímo by si to v současném svém postavení už netroufla říct) za sebou práskla dveřmi a s výkřikem, že už ji tu neuvidíme, vypadla ven. Ovšem nedovolila si porušit znovunastolené pravidlo příchodu domů do 22 hod.
Ještĕ pár dní jsme spolu bojovaly, ale tentokrát jsem byla silná v kramflekách. Uhájila jsem své pozice. Snad Bára pochopila, že být dospĕlá neznamená jen to, že si může dĕlat jen to, co sama chce. Že dospĕlost znamená především nést za své jednání odpovĕdnost.
Všechno zlé je i pro nĕco dobré. To, že Bára opustila školu, mi nakonec vrátilo moji roli vychovatele, kterou jsem už dávno ztratila. Poprvé po dlouhé dobĕ mám možnost ji vychovávat. Mám k tomu podmínky a mohu si respekt vynutit. Poprvé po dlouhé dobĕ mám zase dobrý pocit. Jako rodič jsem snad přece jen nezklamala! I když... na jak dlouho? Bára usilovnĕji než před tím hledá novou školu.....
Pokud si právě procházíte těžkým obdobím puberty,
ať už jako rodič, nebo dospívající,
můžete si přečíst další články na téma:
Když nic jiného, alespoň zjistíte, že v tom nejste sami.
Žádné komentáře:
Okomentovat