Mnozí jste zažili, mnozí, ačkoliv jste nezažili, si to dovedete představit. I já si to dokázala představit a pomĕrnĕ dobře se připravila, přesto jsem byla překvapená, jak moc je elektřina součástí našeho života.
Večer před
Výpadek proudu pro nás především znamená, že jsme bez vody. Máme vlastní studnu a čerpadlo - pochopitelnĕ na elektřinu. Takže jsem umyla všechny kbelíky (celkem 4) a naplnila je vodou. Mizerných 40 litrů. Jako druhou vĕc jsem se postarala, aby se umylo nádobí - povinnost dcery a ani v tak vyjímečné situaci to za ni neudĕlám, zvlášť když se na to právĕ dnes po obĕdĕ vykašlala.
Nic víc dnes netřeba. Bude den, tedy není třeba se starat o svĕtlo, i když baterky, svíčky a sirky máme doma stále v zásobĕ. A naštĕstí je léto, takže není třeba si ani dĕlat starosti s topením - máme kotel jak na plyn tak na pevná paliva, ale bohužel součástí rozvodu tepla je i čerpadlo (elektrické), které zajišťuje, aby voda v trubkách cirkulovala.
Vlastnĕ zapomnĕla jsem na jednu maličkost. Ještĕ jsem natáhla budíka na 7 hodin. Normálnĕ nás Honzík budí asi v 7:15, ale co kdyby náhodou zrovna zítra zaspal.
7 hod. ráno
Budík řve. Ačkoliv je to jen o pár minut dříve, než jsme zvyklí vstávat, vůbec se mi z postele nechce. Přemůžu se a jdu na záchod a do koupelny. Vrátím se asi za 20 min abych si od manžela převzala již probuzeného Honzíka. Zatímco jej převlékám, manžel jde na záchod, setřít podlahu v kuchyni, jako každý den, a potom do koupelny.
7:30 hod.
Manžel právĕ v kuchyni setřel včerejší vodou loužičky od Terezky (naše psice, co má pár dní do porodu, takže celou noc nevydrží), vylil kbelík do záchodu a chystal se vykonat svoji potřebu. Já s Honzíkem na klínĕ si sedám k PC v ložnici. Manželovi večer přišly nĕjaké dokumenty, které potřebuje vytisknout - večer už se mi nechtĕlo tiskárnou rušit Honzíkův spánek. PC ani nestihne najet, když proud vypadne. Je to tady! O ½ hodiny dřív, než hlásili. Rychle bĕžím za manželem a volám: "Nesplachuj!" Pozdĕ. Voda mizí v kanále, vedle hučí darling a čerpá naši poslední vodu do nádržky WC - zůstalo nám na jediné spláchnutí. Podlaha v kuchyni je špinavá, manžel nestihl ranní hygienu a Bára ještĕ nevstala z postele.
Z jednoho kbelíku nalévám manželovi vodu do umyvadla, aby se mohl aspoň trošku opláchnout. Taky mu naberu do hrnečku na zuby. Myšlenku na to, že tím, co v kýblu zbylo, setřu tu zatracenou podlahu, zavrhuji. Musíme šetřit, Honzík se dnes v kuchyni batolit nebude.
Jdu připravit snídani. Vodu na čaj pro manžela, mléko pro mĕ a Honzíka musím ohřát na sporáku - normálnĕ používám varnou konvici a mikrovlnku. Přestože vím, že proud nejde, zcela automaticky spínám jiskru a ještĕ se divím, že se nic nedĕje. Nebude to dnes naposledy. S pocitem naprosté debility vytahuju ze skříňky nad sporákem sirky.
8 hod.
Sedíme u stolu a snídáme. Bára vstává a prochází kolem nás do koupelny. Vysvĕtlím jí, že nemá splachovat, pokud nepůjde na velkou a že si má na umytí nalít trochu vody do umyvadla - jinak by nejspíš byla schopná umýt se rovnou v kýblu. Manžel dojedl, vzal jeden kýbl s vodou a šel se postarat o náš zvĕřinec. ½ našich zásob vody je pryč.
9 hod.
Nudím se. Doma je hrobové ticho, nefunguje rádio, ani televize, o PC ani nemluvím. Dcera je nĕkde venku, Honzík si spokojenĕ hraje v obýváku na koberci. Já sedím na gauči a sleduju ho. Normálnĕ touto dobou dĕlávám spoustu vĕcí, ale nĕjak mĕ nenapadá nic, co se dá dĕlat bez proudu a bez vody. Už jsem aspoň zametla kuchyň a naskládala hrníčky do myčky, ale co dál? Číst se mi nechce, na to nemám s Honzíkem dost klidu. Beru misku a jdeme s Honzíkem do zahrady na maliny. Aspoň udĕlám marmeládu. To, že nejde robot, takže je nepropasíruju, mi dojde až ve chvíli, kdy se vrátíme.
Dopoledne se neskutečnĕ vleče. Honzík je otravný. Je zvyklý, že se pořád nĕco dĕje a dnes se nudí.
Odskočím si na WC. Celou dobu si opakuju: "Nesmíš spláchnout." Přesto, jakmile vstanu automaticky zmáčknu knoflík. "Seš blbá!" nadávám v duchu sama sobĕ a uvĕdomím si, jak bych za to asi seřvala Báru. Teď, pokud bude nutné spláchnout, budeme muset použít naše zásoby.
Pouštím se do vaření. V rychlosti reviduju původní plán: Tĕstoviny s italskou omáčkou. Nestihla jsem si totiž ráno nachystat vodu na jejich uvaření a teď přemýšlím, jestli si můžu dovolit vyplýtvat tolik z našich zásob. Rýže s nĕčím nepřipadá v úvahu, na propláchnutí by byl potřeba snad celý kýbl. Brambory by možná šly, ale taky se musí oprat. Radši nebudu riskovat, tĕstoviny se zdají být nejlepším řešením. A nĕjaká zeleninová polévka. Plus trochu vody v umyvadle na oplachování rukou bĕhem vaření a další kýbl je pryč. Zůstalo nám jen 10 litrů vody.
Bĕhem vaření mi nálada klesla až na nulu. Cítím se jako naprostý idiot. Nedovedete si představit, kolikrát jsem za tu chvíli sepnula jiskru, kolikrát jsem se pokusila pustit vodu ať už na opláchnutí rukou, zeleniny nebo nĕjakého nádobí. A dokonce jsem se párkrát pokusila rozsvítit nad sporákem a zapnout digestoř.
11 hod.
Před chvílí manžel přinesl poštu. Mezi letáky na elektrospotřebiče (dnes působí jako výsmĕch) je i oznámení o uložení doporučeného dopisu. Napřed na to nechápavĕ hledím a divím se, jak je to možné, když jsme s manželem oba doma. Pak si uvĕdomím, že nefunguje zvonek. A na okno v kuchyni se pošťačka nejspíš nedoklepala, protože jsme byli s Honzíkem v obýváku. Manžel mĕ požádal, jestli bych nemohla zůstat v kuchyni. Má prý přijít stolař pomĕřit si skříňku a dohodli se, že zaklepe na okno. Sedím tedy v kuchyni s Honzíkem na klínĕ a snažím se ho zabavit. Zbĕžnĕ prohlídnu letáky a postupnĕ je dávám Honzíkovi k prozkoumání. Naštĕstí málokdy si strká vĕci do pusy. Na chvíli se zabaví jejich trháním na cimpr-campr. Dívám se na Terezku a myslím si, jaké máme štĕstí, že se nerozhodla rodit právĕ dnes. Kromĕ toho, že nefunguje vyhřívaná podložka pro štĕňátka, si vůbec nedovedu představit ten úklid a následnou hygienu mĕ i manžela.
Přišla tchýňka s kastrůlkama. Potřebuje si ohřát obĕd - má elektrický sporák. Už včera jsem jí říkala, že má přijít na obĕd k nám, ale odmítla to s tím, že už má navařeno. Strčím jí Honzíka, abych jí to tedy mohla ohřát. Když tchýňka vypadne, chci jít s Honzíkem do obýváku, ale vzpomenu si na stolaře a tak zůstáváme v kuchyni. Konečnĕ je tady. Vezme míry a dohodneme se, co a jak.
Poledne
Mám hlad. Dávám vařit špagety a přihřívám polévku. Dívám se na mobil, kolik je vlastnĕ hodin. Před chvílí bylo poledne. Jak to, že manžel ještĕ nepřišel na obĕd? Aha, uvĕdomím si, chodí jak zvoní na kostele. Dnes nezvoní, protože nejde proud. Stlumím sporák a jdeme ho s Honzíkem zavolat. Taky se diví, že už je obĕd, když ještĕ nezvonili. I Bára se řídí podle zvonu. Beru mobil, abych jí zavolala, ale buď je mimo signál, nebo si ho včera zapomnĕla nabít.
13 hod.
Bára přišla z venku a ptá se, jak si má ohřát obĕd, když nejde mikrovlnka. Použít sporák ji nenapadne. Skládám nádobí do myčky, nasypu prášek a nakážu dceři, aby, až dojí, uklidila talíře do myčky a až pustí proud, aby ji zapnula.
Oblékám si plavky, vezmu všechno potřebné vč. Honzíka a jedeme na zahradu. Taky potřebujeme chvíli na vzduch! Mrknu na bazén a zhnusenĕ se zašklíbím. Nejde filtrace. Hladina i dno jsou plné nejrůznĕjšího hmyzu - normálnĕ to všechno vcucne skimer. Zabavím Honzíka na dece, vezmu síťku a jdu na lov. Když skončím, jsem mokrá (=zpocená) jako bych právĕ z toho bazénu vylezla.
14 hod.
Na zahradu přišla dcera. Prý už jde proud, ale ona zapomnĕla, jak se zapíná myčka - to má skoro 18 let. Poprosím ji, aby minutku počkala u Honzíka a jdu zapnout filtraci. Její tiché šumĕní působí jako balzám na duši. Tak jsme to všechno zvládli i bez proudu!
Žádné komentáře:
Okomentovat