Nemyslíš - zaplatíš

Asi všichni znáte ty drastické TV šoty z dopravního prostředí. Naše Bára si to mohla prožít na vlastní kůži. Naštĕstí tuhle její zkušenost zaplatil nĕkdo jiný. Zní to sice krutĕ, ale jako máma jsem strašnĕ ráda, že z toho vyvázla jen s pár škrábanci a modřinami. Ten druhý už tolik štĕstí nemĕl.

Co se vlastnĕ stalo? Z jejího vyprávĕní to bylo asi tak: Partička výrostků jela ve dvou autech na zábavu do sousední vsi. Bylo to jen kousek, takže považovali za zbytečnou ztrátu času se připoutat. Navíc řidiči obou aut mĕli nĕco pohozený. Silnice byla pustá a svádĕla k závodům. Právĕ když se předjíždĕli navzájem v zatáčce, nezvládl jeden z řidičů řízení a vyletĕl ze silnice. Auto se nĕkolikrát otočilo než zůstalo stát na místĕ. Řidič i spolujezdec na předním sedadle vyletĕli oknem ven. Bára sedĕla vzadu a zůstala v autĕ bez vážnĕjších zranĕní. Ani řidič nemĕl vážnĕjší zranĕní a naštĕstí rychle začal jednat. Vyprostil Báru z auta, byla v šoku, ale nemohl se jí příliš vĕnovat. Musel najít kamaráda. Mezitím dorazilo i druhé auto, které napřed dojelo do vsi a když kamarádi dlouho nejeli, vydali se je hledat. Společnĕ našli zranĕného kamaráda, který bĕhem nehody vyletĕl předním oknem. Nemohl dýchat, mĕl zapadlý jazyk a byl celý od krve. Snažili se mu pomoci, ale šlo to špatnĕ, protože mĕl obličej v křeči. Zavolali záchranku, která kluka ošetřila a odvezla do nemocnice. Teprve na druhý den se dozvĕdĕli, že má zlomená žebra a proražené plíce, nic dalšího zatím doktoři nevĕdĕli.

 

Ráno mi to Bára všechno řekla. Tedy ne úplnĕ všechno, nĕkteré podrobnosti vycházely najevo postupnĕ i nĕkolik dní. Pochopitelnĕ, že jsem byla v šoku, ale možná to na mĕ nebylo vidĕt, protože jsem hned začala jednat a starat se o bezpečí a zdraví svého dítĕte. Vypadala příšernĕ, celá od krve. Poslala jsem ji se umýt, aby bylo vidĕt rozsah jejích zranĕní. Stále jsem ji kontrolovala, mĕla jsem strach, aby třebas neomdlela. Po osprchování vypadala mnohem lépe a já mohla konstatovat, že kromĕ veliké odřeniny na boku, monokla na paži a pár hlubších škrábanců v dlani nemá žádné jiné vĕtší šrámy. Ošetřila jsem jí rány a požádala ji, aby se hlídala a kdyby se jí udĕlalo zle, nebo se jí točila hlava, nebo cokoliv jiného neobvyklého, aby mi o tom hned řekla. Stejnĕ jsem ji však pořád chodila kontrolovat, jestli ještĕ žije. Normálnĕ by mĕ poslala nĕkam, ale byla sama tak vydĕšená, že si to tentokrát nechala líbit.

 

Přestože jsem navenek možná působila klidnĕ a vyrovnanĕ, uvnitř jsem se pĕknĕ klepala. Bĕhem dne jsem spolykala pĕkných pár tablet lexaurinu, přesto mĕ stále strašily myšlenky "co by, kdyby..." Vlastnĕ jsem nebyla schopná myslet na nic jiného než na tu nehodu a na Báru, jestli je doopravdy v pořádku. Všichni ostatní účastníci té zbĕsilé jízdy mi v tu chvíli byli ukradení, hlavnĕ, aby mojí holčičce nic nebylo.

 

Trochu jsem se uklidnila až další den. Bára se zdála být v pořádku. A já konečnĕ našla chvíli se v myšlenkách zabývat i nĕčím jiným, než tou nehodou. V duchu jsem dĕkovala Bohu, že moji holčičku ochránil. Ale zároveň jsem dĕkovala i za to, že jí dal takovou lekci. Že mohla na vlastní oči vidĕt, kam až můžou vést podobné hlouposti, které jí s "takovou oblibou" zakazujeme provádĕt. Je mi líto toho kluka ve špitále i jeho rodičů, ale na druhou stranu ... Bára je pro mĕ důležitĕjší. Díky té nehodĕ se prozatím přece jen trošku zklidnila a začala zase respektovat nĕkterá pravidla. Pro ni byl ten zážitek určitĕ přínosem.

PS: Tak nakonec se z toho i ten kluk vylízal a bude bez následků. I když to tak možná z předchozího textu nevypadá, jsem ráda a přeju mu to.

Pokud si právě procházíte těžkým obdobím puberty, 

ať už jako rodič, nebo dospívající,

můžete si přečíst další články na téma:

"Ze života s puberťákem"

Když nic jiného, alespoň zjistíte, že v tom nejste sami.