Nesplněný sen malého děvčátka

V 70. Letech minulého století žila malá holčička, jedno z mnoha tzv. "Husákových dĕtí". Ta holčička chodila s maminkou do samoobsluhy kolem školky, do masné kolem jiné školky, pak také do mlékárny kolem školky i na dĕtské hřištĕ vedla cesta kolem školky. Holčička postávala smutnĕ u plotů všech tĕch školek a se závistí hledĕla na všechny ty prolézačky, kolotoče, klouzačky, houpačky, domečky a jiné atrakce, které na žádném z okolních hřišť nebyly.

Stále prosila maminku, aby smĕla také chodit do školky, ale marnĕ. Maminka chodila s holčičkou od jedné školky ke druhé ale nikde holčičku nechtĕli přijmout. Její smutek dosáhl vrcholu, když jejího brášku vzali do jesliček, kam samozřejmĕ spolu s maminkou brášku doprovázela. Hned vedle jeslí byla školka a mĕly společnou zahradu, snad nejkrásnĕjší ze všech, které dosud holčička vidĕla. Holčička cítila velkou nespravedlnost, že její bráška může to, co ona zatím nikdy nesmĕla, a to hrát si na školkové zahradĕ.

 

Prý tehdy byl nĕjaký předpis, který víceménĕ nařizoval, že předškoláci již musí být do nĕjaké školky přijati a tak se nakonec i holčička dočkala splnĕní svého snu a nastoupila do zbrusu nové školky. Holčička se moc tĕšila, ale sen se rozplynul. Všechno, o čem holčička snila, byly ty nádherné zahrady s roztodivnými prolézačkami. Ale jak už jsem napsala, školka byla novĕ postavená a na zahradĕ bylo zatím vybudováno jen pískovištĕ a pár laviček.

 

Nechápala to. Bylo to možná první velké zklamání v životĕ malého dĕvčátka.