Vnoučata nás pomstí!

Dospívání, předstupeň dospĕlosti. Odborníci se zabývají především křehkou dušičkou tĕch "postižených" dospívajících. Jak je všechno pro nĕ tĕžké, jak hledají své místo v životĕ, jak jsou zranitelní... Ale co my, dávno dospĕlí rodiče dospívající mládeže? Odborníci radí být chápaví, tolerantní, vždy ochotní naslouchat a kdyby si náhodou náš dospívající potomek potřeboval vylít srdíčko (což vĕtšinou nepotřebuje, tedy přesnĕji nepotřebuje si ho vylívat zrovna nám rodičům), tak máme všeho okamžitĕ nechat, vyslechnout trablíky a pofoukat bolístku.

Človĕku se nechce vĕřit, že už je to tolik let, co jsme si přinesli ten malý uplakaný uzlíček domů. Kde jsou ty okamžiky, kdy jsme se nejistĕ dotýkali našeho novorozeného miminka a báli se, že mu neopatrným pohybem ublížíme? Byl tak malý a zranitelný a my byli přesvĕdčení, že pro nĕj jsme schopni vydržet cokoliv. A hned jsme si to mohli ovĕřit na mnoha probdĕlých nocích, kdy naše miminko bolelo bříško, nebo rostly zoubky. Ano, je to ten nevĕtší dar, který jsme od života dostali a pro jeho šťastný úsmĕv udĕláme cokoliv.

Jak nám dítĕ vyrůstá, stále více se osamostatňuje a nás potřebuje stále ménĕ a ménĕ. Ale stále jsme pro nĕj ti nejdůležitĕjší lidé na svĕtĕ.

Pak přijde puberta. Kam se ztratilo to roztomilé dítĕ, které bylo ochotné se s námi dĕlit o všechny své zážitky, úspĕchy a dojmy? Mávnutím kouzelného proutku je pryč a místo nĕj nám domů nĕjaký zlomyslný čarodĕj nasadil protivného, hašteřivého, vzteklého cholerika, který s námi komunikuje v lepším případĕ jednoslabičnĕ, v tom horším jen trhnutím ramen a úšklebky. A jakákoliv snaha se mu přiblížit je předem odsouzena k nezdaru. Dospívající má v tu chvíli pocit, že jediným cílem rodičů je právĕ zabránit mu v tom, být konečnĕ dospĕlý.

 

Tak se v tom všichni společnĕ plácáme. Ve snaze být lepšími rodiči, než byli ti naši, nechceme opakovat chyby, které nám na nich v dobĕ našeho dospívání tolik vadily. A nevĕdomky dĕláme jiné, své vlastní. Snad nám jednou naše dĕti odpustí, možná až jednou budou mít sami potomky v pubertĕ.

 

Soužití s dospívajícím je náročné. V nĕkterých extrémnĕ vypjatých chvílích může rodič i zalitovat toho, že ty dĕti vůbec má. Ale příroda nejspíš vĕdĕla, co dĕlá. Když už se to zdá neúnosné, začnete se spolu se svým dítĕtem tĕšit na okamžik, kdy konečnĕ bude dospĕlé. Až vám bude nejhůř, zkuste si jako mantru opakovat:

"Vydrž, jednou tĕ vnoučata pomstí!"

Pokud si právě procházíte těžkým obdobím puberty,
ať už jako rodič, nebo dospívající,
 můžete si přečíst další články na téma:¨
"Ze života s puberťákem"
Když nic jiného, alespoň zjistíte, že v tom nejste sami.