Nebeský ples

Kdesi uprostřed oceánu žila společnĕ s tisíci sestřiček kapka vody. Celé dny se jen tak vznášela v prostoru a užívala si legrace. Občas dovádĕla s mořskými živočichy, jindy odpočívala mezi korály. Nĕkdy pozorovala průsvitné medúzky, jak se vznášejí nahoru k hladinĕ.

"Co je tam nahoře?" ptala se zvĕdavĕ ostatních kapek, ale všechny jen krčily rameny.

Nĕkteré z nich varovaly:

"Nĕkde tam je hranice svĕta. Kdokoliv ji překročí, navĕky vĕků se ztratí."

"Ale vždyť je tam taková krásná záře, jako ze zlatého pokladu..." nechtĕla vĕřit nebezpečí.

"Nedívej se tam! To svĕtlo je zrádné. Zláká tĕ a zahubí!" Volaly ostatní kapky jedna přes druhou.

Ale naše kapička nedokázala odolat pokušení. Když kolem proplouvala další medúzka, kapka se jí rychle chytila a nechala se vynést až nahoru k hladinĕ.

"Tak tohle je ta hranice svĕta." Podivila se, ale to už ji pohladilo sluníčko a ona se zmĕnila v jemný obláček páry.

 

Najednou byla tak lehoučká, že se nedokázala udržet hladiny a začala stoupat vzhůru ke slunci. A spolu s ní tisíce dalších kapek. Dostala strach.

"Co se to dĕje?" úzkostnĕ volala.

"Neboj, bude legrace." volala na ni jedna kapka zvesela.

 

Vystoupaly až do nebeských mraků. Teprve teď se kapička odvážila podívat dolů. Vidĕla pod sebou modré moře a o kus dál různobarevné plochy. Oblak letĕl nad tím vším a kapka si uvĕdomila, že sestřičky mĕly pravdu. Je tak daleko, už nikdy se nebude moci vrátit. Začala tiše plakat.

"Ty jsi ještĕ nikdy necestovala?" zeptala se jedna z kapek. "Neboj, nic to není a užiješ si spoustu legrace. Moře je krásné, ale trošku nudné."

"To už nikdy neuvidím domov?" vzlykala kapka.

"Jednou se domů nejspíš vrátíš. Každá se čas od času dostane zpátky domů."

Kapka si utřela slzy a začala zvĕdavĕ pozorovat svĕt pod sebou i dĕní kolem.

 

Oblak letĕl dlouho a kapičky už se začínaly nudit. Když tu se najednou ochladilo.

"Brrr, to je zima." roztřepala se kapka.

"Juj! Bude ples!" radovala se její nová kamarádka.

Kapka s úžasem hledĕla na svou družku a nemohla ji poznat. Mĕla nádherné šaty  z bílé krajky zdobené mnoha diamanty.

"Jé, ty jsi krásná." vydechla.

"Však ty taky." odvĕtila ta druhá kapka.

 

A opravdu. Ona sama byla také odĕná do zářivých bílých šatů. I všechny ostatní kapky kolem se promĕnily v nádherné bílé princezničky. A všechny tančily. Nĕco tak krásného ještĕ nikdy nevidĕla. Začala tedy také tančit. Najednou si všimla, že už není v oblaku, ale pomalu se snáší zpĕt k zemi. Všechny její krajkové družky se smály a stále tančily a dovádĕly. Byl to moc krásný ples.

 

Kapka už byla tancem unavená. Ale naštĕstí se blížily k zemi.

"Co bude dál?" ptala se ještĕ své družky.

"To záleží na tom, kam spadneme." odpovĕdĕla. "Ale nemusíš se ničeho bát. Voda je všude na svĕtĕ. Ať se dostaneš kamkoliv, nikdy nebudeš sama."

 

Kapky jedna po druhé dosedaly na zem, trávu i stromy. Odpočívaly a sledovaly své stále ještĕ tančící družky.

"Toto byl nejkrásnĕjší den mého života." pomyslela si kapka a rozhlížela se kolem.

Všechno bylo zářivé a bílé, protože kam oko dohlédlo, sedĕly kapky vody odĕné v bílých krajkách a trpĕlivĕ čekaly. Čekaly na další dobrodružství.