Ti, co mĕ znají trošku blíže, než jen z blogu, si možná vzpomenou, že jsem před pár dny mĕla svátek. K svátku jsem kromĕ jiného dostala hnusnej meil od mámy. Není to nic neobvyklého, hnusný meil mi čas od času pošle. Ale to, že mi ho poslala "k svátku", se mĕ dotklo.
Nĕkdy mám pocit, jakoby se snažila opĕt získat zpĕt svou moc, kterou kdysi nade mnou mĕla. Jediné, co se jí však podařilo, vypĕstovat u mĕ fobii z telefonu. Nesnáším telefon! Popravdĕ nemĕla jsem ho ráda nikdy a pokud jsem mohla, vše jsem se snažila vyřídit jiným komunikačním kanálem. Poslední roky mĕ však zvonĕní telefonu doslova paralyzuje. A nĕkam sama zavolat je pro mĕ masochismus nejvyššího stupnĕ (možná i to je jeden z důvodů, proč stále nemám práci). Ale o tom jsem psát nechtĕla, možná nĕkdy jindy.
Moje máma... Už je to dlouho, co jsem ji nevidĕla. Nejezdím tam. Ne, že bych nesmĕla, ale nechci. Nechci poslouchat výčitky, co jsem kdy v životĕ zpackala, zvláštĕ pak, jak jsem si "proti její vůli vzala kripla a ještĕ jsem tak blbá, že jsem si od nĕj nechala udĕlat dĕcko". Ano, čtete dobře: KRIPLA! Takhle se totiž v mé přítomnosti vyjadřuje o mém manželovi. A to byl také jeden z mnoha důvodů, proč jsem se s ní přestala stýkat. Když jsem ji totiž požádala, aby tak o mém muži nemluvila, obvinila mĕ, že prý jako obvykle "nesnesu pravdu, protože můj muž přece JE kripl" a ona vůbec nemĕla v úmyslu ho tímto označením nĕjak urážet nebo znevažovat. A samozřejmĕ, že s tím nepřestala. Spíš naopak. Zřejmĕ si myslí, že mi tím ublíží, nebo možná otevře oči a já od nĕj uteču.
Bohužel i našeho Honzíka označuje výrazem "dítĕ toho kripla". A to mĕ zraňuje. Vždycky mĕ tím dostane a já se rozbrečím. Pro ni není vnouče, ale jen "dítĕ toho kripla". Nevím jak, ale Honzík vycítil, že ho babička nemá ráda. Když k nám párkrát přijel dĕdeček sám, začal všude říkat, že "babička brnĕnská ho nemá ráda, protože za ním nejezdí." Bylo potřeba zasáhnout. On sice má svým způsobem pravdu, ale není to tak jednoduché. Babička je totiž nemocná. Moje máma s nejvĕtší pravdĕpodobností trpí dost silnou paranoiou. Krom toho mám pocit, že s přibývajícím vĕkem se to zhoršuje. I když... v tomhle případĕ to nemusí být vĕkem, ale spíš tím, že my dĕti, jsme se vymanily z jejího vlivu a už nás nemůže ovládat a manipulovat. Táta se nikdy manipulovat nenechal. O to víc jsme to možná schytaly my.
Poté, co jsem si kdysi přečetla o paranoie nĕco málo v encyklopedii, jsem mámĕ odpustila. Ona není zlá. Ona je nemocná. A k tomu velmi nešťastná. Mnohokrát nám říkala, že všechno dĕlá jen pro naše dobro. Vĕřím jí. I teď dĕlá všechno pro moje dobro. Jestliže je takto nemocná, nikdy mĕ nemůže pochopit. Nikdy neuvĕří, že mohu být šťastná "s mrzákem na smradlavém venkovĕ".
"Paranoia je obtížnĕ diagnostikovatelná. Paranoik si dost často už od dĕtství vypĕstuje dost dobrou schopnost se přetvařovat, tvářit se jako zdravý človĕk. Paranoik se (zejména před lékařem či cizími lidmi) dokáže "vyhecovat" k úžasným hereckým výkonům a vystupovat jako osoba příjemná, veselá a láskyplná. Dobrý pozorovatel si všimne nanejvýš jemné tenze či hysterie. Pro úspĕšnost léčby si nemocný především musí uvĕdomit svou nemoc a fakt, že skutečnost, že si myslí, že má vždy pravdu je jedním z hlavních symptomů onemocnĕní. Je přitom témĕř nemožné léčit nĕkoho, kdo si nepřipustí, že je nemocen."
V tomto odstavci je moje máma perfektnĕ popsaná. Nikdo netuší, jaké peklo dĕlá doma svým nejbližším. Před ostatním svĕtem má masku milé hodné ženy. Manžel i dĕti vypadají jako nevdĕčníci, kteří nedokážou ocenit svĕtici.
I my jsme mĕli své masky a museli se přetvařovat před kamarády. Máma byla ta hodná, milující, která nás před nimi posílala ven si hrát. Ale my nesmĕli. My museli lhát a říkat, že se nám nechce, že se chceme učit a podobnĕ.
A vlastnĕ tu masku máme dodnes, alespoň já. Nedokážu mámu zradit a říct příbuzným, jak se vĕci ve skutečnosti mají, že jsem ji skoro dva roky nevidĕla. Celá naše rozvĕtvená rodina totiž žije v domĕní, že je vše v naprostém pořádku. Máma se chlubí svým vnoučkem, jak je šikovný, jak roste a kdovíčím ještĕ. To jen se mnou mezi čtyřma očima (nebo dvĕma e-meilovýma adresama) je to "dítĕ kripla". Před zbytkem svĕta je to milovaný vnouček Honzík a ona pyšná babička.
Nĕkdy se sama sebe ptám. Proč jsem už dávno nenechala její e-meilovou adresu blokovat? Mám snad sklony k masochismu, že se nechám znovu a znovu od ní zraňovat? Ale zatím pokaždé dojdu ke stejnému závĕru: Ať je jaká je, pořád je to máma. I když ve skutečnosti není co, jednou mi možná odpustí.
Žádné komentáře:
Okomentovat