Čeká mě těžká zkouška

Zítra mĕ čeká náročný den. Náročný hlavnĕ po psychické stránce. Jsme pozvaní na rodinnou oslavu - teta slaví šedesátinky a přála si nás tam všechny mít. Pozvánku jsme dostali už před mĕsícem a já dlouhou dobu zvažovala, zda jít nebo ne. Po skoro dvou letech bych se mĕla opĕt potkat s mámou... Jaké to bude?

Mezi mnou a mámou byly problémy vždycky. Moje svatba je ještĕ zhoršila a prohloubila. Přestala jsem být na rodičích závislá a už jsem si nemusela nechat srát na hlavu. Máma nesla nelibĕ, že jsem přestala poslouchat její příkazy a dovolila jsem si dĕlat vĕci po svém. Tĕch uplynulých 10 let, co jsem vdaná se průbĕžnĕ střídaly období, kdy jsme spolu jakš-takš vycházely s pomĕrnĕ dlouhýmmi obdobími, kdy mĕ trestala odmítáním doplnĕným snahou vyvolat ve mĕ pocity viny za jakoukoliv cenu.

Zpočátku jsem se snažila jí ustupovat a trpĕlivĕ čekat, až ji to přejde. Nejela jsem tetĕ na padesátiny a vymluvila se na nĕjakou nutnou práci. Už je to 10 let, teta slaví šedesátiny a já bych zase mĕla trčet doma, jen proto, že máma má zrovna amok? Zase bych mĕla mámĕ pomáhat hrát to divadýlko a tvářit se, že mám práci? A co až jednou nĕkdo z rodiny třebas umře? Mám být ta "nevychovaná" a nejít na pohřeb, protože si moje máma nepřeje, abych se s rodinou stýkala? A proč to mám být zase já, kdo jí ustoupí? Když mĕ chce odříznout od rodiny, ať teda přestane hrát přede všemi to divadýlo a řekne jim, že si nepřeje, aby oni se se mnou stýkali a nĕkam mĕ zvali! Jenže to ona ne, ona musí být navenek ta milá dáma, v jejímž životĕ je vše bez chybičky.

 

To a ještĕ mnohem víc se mi honilo hlavou poslední mĕsíc. Ne, já se nemám za co stydĕt. Půjdu na tu oslavu a užiju si to jak nejlépe to půjde. Tĕším se, že se po letech setkám se svými bratranci a sestřenicemi. Jako dĕti jsme se vídali často, ale když potom každý založil svou vlastní rodinu... Vyvdala jsem s manželem tchýňku, švagra se švagrovou, dnes dospĕlá neteř už má také svou rodinu a synovec se k tomu blíží... Krom toho má rodinu i můj brácha. Najednou je nás prostĕ moc.

 

Jsem to já, kdo se přestal s mámou stýkat. Ale tomu se nemůže divit. Nikdo se nebude "přátelit" s človĕkem, který ho neustále uráží, sprostĕ mu nadává, nebo mu přeje to nejhorší. To já s ní odmítám mluvit, protože na to, co mi píše, se nedá odpovídat. Tak radĕji mlčky čekám, až a jestli vůbec ji to zase přejde. Je to máma. Nevím, jestli je nebo není duševnĕ nemocná, ale vĕřím tomu. Pomáhá mi to odpouštĕt. Nemůžu jí pomoct, nikdo nemůže. Paranoia je prakticky neléčitelná.

 

Pokouším se odhadnout, jestli se na té oslavĕ nĕco semele nebo to nakonec probĕhne v klidu. Nevím, jestli se mámĕ doneslo, že tam s manželem také budeme. Spoléhám na to, že máma bude zase hrát divadýlko, jak je všechno v nejlepším pořádku a mezi lidmi se do mĕ nebude navážet. Trošku zbytečné, protože zřejmĕ všichni vĕdí jak to mezi námi dvĕma vypadá. Teta mi nabízela, že mi zajistí nocleh. To znamená, že je o situaci informována, protože jinak by počítala s tím, že spát budeme u našich.

Co se však stane, až Honzík ve své dĕtské prostotĕ babičce vpálí: "Ty mĕ nemáš ráda!" Poslední dobou to říká často, protože to tak cítí. Mezi námi, má pravdu: pro babičku je jen "dítĕ toho kripla". Vysvĕtlujeme a přesvĕdčujeme ho, že babička je nemocná. Žádné podrobnosti, jen nemocná. Zatím se to moc nedaří.

 

Chci tam jít. Už proto, že máma bude mít šedesát v létĕ. Chci jí ukázat, že se jí nevyhýbám. Chci jí dát šanci urovnat naše vztahy. Vím, že omluvy se nedočkám. Jen doufám, že by se mohla i pozdĕji tvářit, jako by se nic nestalo. Nĕkde v skrytém koutku duše se choulí nadĕje, že by se to třebas mohlo stát. Ale zkušenost mi říká, že bych spíš mĕla v nedĕli očekávat další hnusnej mejl, jak jsem jí udĕlala další schválnost tím, že jsem tam šla...