"..., moje ruka píše, co srdce cítí. Začíná mĕsíc kvĕten a to je mĕsíc lásky, plodnosti, navázání nových vztahů, přátelství, odpouštĕní, usmíření a tak dál. Chyby se stanou každému. Přiznávám, já dĕlala chyby, ale chybami se človĕk učí, co může a co ne. To co se mezi námi stalo dejme do historie (vzpomínek). Seš moje dcera a přes veškerou bolest, co jsme zažily, mám tĕ stále ráda a miluju tĕ. Proto ti nabízím a celé tvé rodinĕ usmíření a pozvání na obĕd 12.5.2012. Moje srdce je živé, není to kámen. Je velké, silné a otevřené novým začátkům. Seš moje holčička, budeš moje holčička, ať se stane cokoliv. To máš důkaz, že já se snažila rodinu urovnat. Teď už je to jen na tobĕ, jak se zachováš a jaké máš srdce."
Dopis od mámy už přes týden zamĕstnává mou mysl. Máma, po témĕř dvou letech, kdy pro mĕ nemĕla vlídné slovo, nabízí usmíření. Co dál?
Manžel zaujal jednoznačné stanovisko - nezájem. On se usmiřovat nechce a po pravdĕ se mu ani nedivím po tom, co mu máma řekla před dvĕma mĕsíci na tetiné oslavĕ. Jemu nebude stačit jen jeden dopis a na víc se máma nejspíš nezmůže už proto, že ho nemá zrovna v oblibĕ. Jí bude stačit, pokud přesvĕdčí mĕ.
Já mám mnoho dobrých důvodů mámĕ odpustit. Vlastnĕ jsem jí už dávno odpustila a stále znovu a znovu odpouštím nové útoky. Ona nemůže za to, jak se chová. Ona je nešťastná a "nemocná". Jenže odpustit je jedna vĕc a osobní setkání vĕc druhá. Zvlášť v případĕ, že nejsem moc přesvĕdčená o upřímnosti jejího dopisu. Ten dopis mi poslala po tátovi, když tu byl na pár dní na návštĕvĕ. Bĕhem té doby jí chtĕl táta nĕco důležitého říct, tak jí zavolal přes SKYPE a já ten cirkus náhodou zaslechla. Rozhodnĕ svoje postoje vůči nám nezmĕnila. Jen nás potřebuje na své červencové divadýlko = velkolepou oslavu svých šedesátin, kterou hodlá omráčit veškeré příbuzenstvo.
Táta mĕ prosil, abych jí vyhovĕla a přijela. Jeho argumenty byly rozumné, já sama to cítím stejnĕ. Rodina by se mĕla snažit alespoň trochu spolu vycházet. Vždyť nĕkterým setkáním se nedá vyhnout!
Rozhodla jsem se, že přece jen pojedu, sama. Manžel zatím usmíření odmítá a Honzíka samotného brát nechci. Nerada bych mu zatím babičku připomínala, když na ni tak úspĕšnĕ zapomnĕl. Na to je vždycky času dost. Nevím, jak to nakonec všechno dopadne. Jestli máma bude chtít všechno "řešit", tak se stejnĕ seberu a pojedu zas dom. A všechno by asi zůstalo při starém. Chyby se staly na obou stranách. Ale vyčítání a vzájemné obviňování to stejnĕ nenapraví. Jediné, co pomůže, udĕlat tlustou čáru a začít znovu. Já jsem na to připravená. Jestli i máma, to se teprve uvidí.
Žádné komentáře:
Okomentovat