Školáček

Tak nám to taky začalo... Vím, že podobných článků už vyšlo spousty a nejspíš ještĕ vyjde. Ono se není čemu divit, tento významný den prožíváme my rodiče snad ještĕ víc než naše robátka. Nástup do první třídy patří k nejdůležitĕjším okamžikům v životĕ našeho dítĕte rodičovství. Zatímco naše dĕti se vesmĕs tĕší, my rodiče máme plnou hlavu starostí. Jak to ten náš mrňous zvládne? Což o to, první den je vlastnĕ ješte celkem v pohodĕ. Ale co ty další? Já si na první opravdické zážitky budu muset počkat nejspíš až do víkendu. Tento týden na mĕ vyšla odpolední. Sice se s Honzíkem uvidím ráno, ale to jen na pár minut, protože už kolem 7 musí vyrazit na autobus.  Tak alespoň pár slov o tom dni prvním.

Přemýšlím, čím začít. Asi tak... Honzík roznodnĕ není ranní ptáče. Vytáhnout ho z postele před 7 vyžaduje témĕř nadlidské úsilí, notnou dávku trpĕlivosti a hlavnĕ být neustále ve střehu, protože v nestřeženém okamžiku hned zase zalézá pod peřinu. Nejinak to probíhalo i včera. Následovalo frfňání nad snídaní a oblékání. Každou vĕc potřeboval zopakovat nejménĕ 5x než vůbec ve svém rozespalém a rozmrzelém rozpoležení zaregistroval, že se po nĕm nĕco chce. A nakonec jsme málem odešli bez aktovky - i pro tu jsem ho nejmíň 5x posílala, ale stejnĕ se pokaždé vrátil z pokojíčku bez ní obul si boty a ...

Naštĕstí jsme mĕli dost velkou časovou rezervu. Ke škole jsme dorazili pár minut před půl osmou. Ještĕ bylo zavřeno, ale kolem už postávaly dĕti různého vĕku. Pozdravili jsme se s pár známými a přidali se k Liborkovi a jeho tatínkovi. Kluci se znají ze školky a chtĕjí ve škole sedĕt spolu. Třídu, do které Honzíka zařadili, jsme si zjisitli už minulý týden a potĕšilo mĕ, že splnili, co nám u zápisu slibovali: že dĕti ze stejné obce dají společnĕ do třídy. Od nás nakonec jezdí 5 dĕtí, čtyři se znají ze školky. Krásnĕ jim to vyšlo: dva jsou kluci a dvĕ dĕvčátka. Po příchodu do třídy následovalo mírné rozčarování. Paní učitelka si dĕti rozsadila podle předem připraveného seznamu. Nakonec to bylo celkem pochopitelné, protože dĕti mĕly na lavicích připravené knížky, sešity a výtvarné pomůcky, vše řádnĕ označené. Honzík byl trošku zklamán, protože jeho kamarád Liborek sedĕl na úplnĕ opačné stranĕ třídy. Ještĕže alespoň dĕvčátka sedĕla poblíž, jedno před ním a druhé hned za ním. Druhý den si je prý paní učitelka přesadí a snad dovolí kamarádům alespoň ze začátku sedĕt spolu.

Když zazvonil zvonek, přesunuli jsme se všichni do nové sportovní haly na slavnostní zahájení. Prvňáčci a jejich rodiče se usadili na lavicích, ostatní třídy nastoupily na place. Zaznĕla hymna a potom byly proslovy ředitelky, starostky a dalších lidí. Všechny paní učitelky dostaly kvĕtinku a šlo se zpĕt do tříd. Prvňáčci mĕli první den zároveň jako třídní schůzku. Paní učitelka jim předala pamĕtní listy a pak jim dala první školácký úkol - vybarvit omalovánku. Mezitím také přišli nové spolužáky pozdravit deváťáci, popřáli jim a rozdali bonbóny.

Náš Honzík opĕt zabodoval. Přestože paní učitelka dĕtem vysvĕtlila co je lavice, že pod ní je přihrádka a v té najdou obrázky z nichž si mohou vybrat, co budou vymalovávat. Náš Hozník je prostĕ bez pomoci nedokázal najít. Už ani nevím pokolikáté mĕ napadlo: Jak to jen zvládne? Když konečnĕ všechny dĕti malovaly, vĕnovala se paní učitelka rodičům. Porozdávala nám spoustu papírů k vyplnĕní a poskytla informace co a jak se bude ve škole odehrávat. Vĕtšinou se shodovaly s tím, co už jsem vĕdĕla od zápisu nebo se dočetla na webu. Novinkou je možnost školních svačinek. Myslím, že tuto službu využiju. Ne, že bych nemohla nĕco nachystat doma, ale už jsem zjistila, že krabička na svačinku se nám do aktovky dost tĕžko vejde.

Než jsme jeli domů, ještĕ jsme jednou prošli s Honzíkem školu. Ona je nejspíš paní učitelka provede, ale známe své dítko: Co mu nĕkdo neřekne jmenovitĕ, to neposlouchá. Trošku škodolibĕ jsme se usmáli nad frontou na čipy před jídelnou, my si čip vyzvedli už minulý týden. A pak už hurá domů! Tedy ještĕ jsme se cestou stavili v papírnictví pro obaly a chybĕjící pomůcky.