Můj muž miluje grilování, doslova je tím posedlý, o čemž svĕdčí fakt, že za 13 let našeho manželství byl vlastníkem 7 grilů, 3 venkovních krbů a 2 udíren. V současnosti máme už jen jeden krb a jednu udírnu, grily zatím stále všechny - i když ten nejstarší už je nepoužitelný, ale manžílek se jaksi stále ještĕ nerozhodl, jestli ho opraví nebo vyhodí. Ale o grilech nĕkdy jindy - pořád si říkám, že pohledám fotky a napíšu článek.
V pátek si pořídil nového (v pořadí sedmého) "mazlíka". Celý natĕšený ho hodlal v sobotu vyzkoušet a ignoroval všechny moje argumenty proti:
- nemáme vhodné maso
- bude zima
- já jsem nachlazená a ráda bych byla pokud možno v teple
- já jsem dopoledne v práci
- v důslecku předchozího, sobotní odpoledne nejspíš prospím
On chce grilovat a přes to nejede vlak. Všechno zařídí, maso obstará, nachystá... Večer se mu to rozleželo v hlavĕ: Roztápĕt celý gril kvůli dvĕma plátkům masa je škoda, chtĕlo by to nĕco vĕtšího. A nejlépe, aby pro to nemusel ani jezdit. Tak si miláček vzpomĕl, že v mražáku máme 4 moráčí palice (= krůtí stehna). Jeho původní plán, ugrilovat všechny čtyři jsem rezolutnĕ zamítla - to nemůžeme sníst! Vytáhla jsem tedy dvĕ palice a svému drahému polovičákovi říkám: "Musíš je dopoledne tak hodinu ovařit ve slané vodĕ a pak nakořenit. Syrový by se dĕlaly dobré 3 hodiny." Slíbil, že všechno udĕlá, tak jak jsem řekla a já šla spát, abych mohla ve 3 hodiny vstávat do práce.
V sobotu po návratu z práce jsem rychle uvařila obĕd, na nĕjakou kontrolu moráčích palic jsem si ani nevzpomĕla. I když jsem se snažila vydržet, únava z nočního vstávání na mĕ dopadla zcela náhle a já byla ráda, když jsem bez pohromy došla do ložnice. U nás v práci totiž kdysi kdosi vymyslel, že v soboru se bude začínat ve 4:30, abychom byli dřív doma. Manželovi jsem se omluvila a požádala ho, aby mĕ vzbudil ve 3 hodiny odpoledne, že mu pomůžu nabodnout ty palice.
Normálnĕ je na mojeho pomĕrnĕ spoleh, co slíbí, to splní. Tentokrát se však rozhodl do grilování vložit svoje know-how. Nejen, že palice neovařil, ale ani nenakořenil a k tomu mĕ vzbudil až v půl páté odpoledne. Podle nĕj vše v pohodĕ. Je pochopitelné, že jsem pĕknĕ brblala, což si manžel vysvĕtlil, jako důsledek nevyspání, svůj podíl na mé náladĕ si odmítal připustit. Takže v půl páté odpoledne jsem vytáhla palice z ledničky a zjistila, že jsou naprosto nedotčené. Očistila jsem je a trošku našpikovala v nadĕji, že alespoň z toho špeku natáhnou trošku soli. Kolem páté hodiny jsme je začali napichovat na gril. V chlapských záležitostech (grilování nevyjímaje) si můj muž nenechá radit od ženské, takže jsme učinili nĕkolik marných pokusů instalovat rožeň s masem do grilu, nĕž svolil zkusit to po mém. Když byl rožeň spolehlivĕ usazen, probĕhla krátká (asi 15-minutová) zkouška motorku včetnĕ výkladu jeho parametrů a principu fungování. Teprve pak si manžel začal chystat dřevo a kolem šesté hodiny večer slavnostnĕ škrtl sirkou. V tu dobu už venku byla pĕkná kosa, která v mém tĕle vyvolávala snad alergické reakce projevující se úporným a neustávajícím kašlem. Šla jsem se domů ohřát a manžela i palice ponechala jejich osudu. O hodinu pozdĕji si manžel přišel pro vidličku, aby mohl kontrolovat propečenost masa, oznámil, že už to brzy bude hotové a dožadoval se, abych to šla zkontrolovat, aby to náhodou nepřehnal. Že to ještĕ není a hned tak nebude bylo jasné už při letmém pohledu, vidlička zabodnutá do masa to jen potvrdila. Manžel se dožadoval mé přítomnosti, kvůli pravidelné kontrole propečenosti. Naštĕstí mĕ "zachránil" Honzík, který se dožadoval večeře, potom jsem ho uložila a přečetla pohádku. V osm hodin už byla nejen zima, ale i tma jak pytli a manžel se rozhodl, že maso je hotové bez ohledu na můj zcela opačný názor. Po argumentech, že je tma, zima a samotnýho ho to tam nebaví, jsem se uvolila, že palice z grilu sundáme.
Dala jsem je na talířek a odnesla domů. Doma, na svĕtle se ukázalo, že za tĕch pár vteřin se pod nimi na talířku udĕlala pĕkná krvavá louže, neklamný to znak toho, že maso stále ještĕ není - tentokrát mi manžílek dal zapravdu. Ovšem strašnĕ moc se tomu divil, protože si dobře pamatoval, že minule byly palice hotové zhruba za hodinu. Jak je možné, že tentokrát dvĕ hodiny nestačí? Trošku nakvašenĕ jsem mu připomnĕla, že jsem mu říkala, že pokud je nechce dĕlat 3 hodiny, ať je ovaří. Minule jsem je totiž vařila!
Povečeřeli jsme chleba s marmeládou. Palice jsem druhý den vrazila do pekáče a ještĕ hodinu dopékala v troubĕ k obĕdu.
Žádné komentáře:
Okomentovat