Velikonoce a jiné katastrofy

Letošní Velikonoce se na mĕ tak nĕjak sesypaly, ani jsem se na nĕ nestihla připravit nebo si je nĕjak užít. Jsem strašnĕ unavená a tĕžko říct, co je toho příčinou, nejspíš kombinace všeho: Práce v třísmĕnném provoze a dusné atmosvéře... psychická zátĕž z nařízených přesčasů, na které jsem se vybodla... nebo prodĕlané nachlazení se záchvaty kašle tak silnými, že mi občas hnuly krční páteří nebo žaludkem...

Už v pátek večer jsem si povšimla, že Honzíkova andulka má na zádech krvavý strup. Domnívala jsem se, že Honzíkovi uletĕl z klece a on ho vyplašil snahou ho chytit, takže se nĕkde potloukl. Honzík vehementnĕ zapíral veškerou svou vinu. Namazala jsem Pepíčkovi stroupek kalciovkou, aby se lépe hojil. Jenže ráno mĕl strup vĕtší, témĕř celá záda holá a další stroupek na druhé stranĕ. Za to už Honzík nemůže. Sedla jsem k netu a začala hledat příčinu. Jako nejpravdĕpodobnĕjší se mi jevili paraziti. Na podrobnĕjší informace byl však internet ponĕkud skoupý, všechny informace byly psané přes kopírák s jediným doporučením: Navštívit veterináře. Rozhodla jsem, že to jsou paraziti a na veterináře se vykašlala. Ostatní nemoci s podobnými příznaky jsou stejnĕ pro takhle mladého ptáčka smrtelné, takže je zbytečné utrácet za veterináře. Manžela jsem narychlo vyslala do mĕstečka pro arpalit a zahájila dezinfekci prostředí. Vymyla, vysušila a vystříkala arpalitem celou klec a také jsem trošku stříkla papouška. Smradu bylo jak v Cařihradu. Asi nepříliš úspĕšnĕ, protože večer se Pepíček začal opĕt strašnĕ škrábat - což zpřesnilo moji laickou diagnózu na čmelíky. Nevíte nĕkdo, kde se tu tak zničeho nic vzali? A hlavnĕ jak s nimi úspĕšnĕ bojovat? Odstĕhovala jsem Honzíka k nám do ložnice a znovu postříkala Pepíčka - chudák musel v tom smradu nocovat, ale snad mu ti prevíti dali pokoj.

Velikonoce tedy u nás probĕhly chaoticky, vlastnĕ jsem se je snažila spíš zasklít, protože doma to vůbec svátečnĕ nevypadalo. Nejen, že jsem nestihla umýt okna, ostatnĕ to mi nikdy žíly netrhalo, ale já nestihla ani tak nĕjak nahrubo pouklouzet, takže místo velikonoční výzdoby jsem v obyváku mĕla rozložené žehlení z nĕhož už dlouho nic neubylo, spíš naopak, sem tam nĕco přibylo. Manžel si totiž poslední dobou nĕjak zvykl nabourávat mé plány a vymýšlí mi jiné nezbytnĕ nutné práce. Moje odhodlání vycídit alespoň kuchyň a dál koledníky nepouštĕt, vzalo také zasvé. Manžel sehnal prasátko a rozhodl se v sobotu zabíjet. Naštĕstí po mĕ toho moc nechtĕl, ale i tak to byl dost podstatný zásah do mých plánů.

Moje plány na nedĕli vzaly rychle zasvé. Chtĕla jsem s Honzíkem zkusit nĕjak ozdobit pár vajíček. Místo toho jsem půl dne balíčkovala maso do mražáku. Do toho se rozhodla rodit naše fenka. Jako prvnička byla dost nervózní a chvíli neposedĕla. Pelíšek, který jsme jí připravili, odmítala použít a stále si hledala svoje vlastní místečko. Pro mĕ to znamenalo, že zabalím do sáčků nĕkolik kousků masa, umeju si ruky, vytáhnu fenu z pod gauče, umeju si ruky, zabalím dalších pár kousků masa, umeju si ruky, vynesu fenu z koupelny, umeju si ruky, zabalím pár kousků masa, umeju si ruky, utřu loužičku pod stolem, ... A tak to šlo vĕtšinu dne. Manžel sice pomáhal, ale odbíhal, tu s masem do mražáku, tu pokrmit havĕť a tak různĕ. Štĕňátka byly jen dvĕ, ale to druhé bylo veliké, Ketynka ho nemohla porodit a nakonec jsem ho z ní tahala už mrtvé.

Večer jsem pekla své oblíbené koláčky, abych mĕla čím pohostit případné koledníky. Nechodí jich k nám mnoho, jen synovec a soused. Švagrovci letos odjeli za dcerou do Prahy, takže nikoho dalšího už jsme nečekali. Ale i ty dva je potřeba jak se patří uctít a koláčky jsou tradice. Tĕsto umíchala pekárna a já se pak pustila do šoulání. Jenže... To tĕsto bylo nĕjaké divné. Tuk z nĕj přímo odkapával, ačkoliv (krom toho obsaženého v majonéze) jsem žádný nepoužila. Jo, mĕnit osvĕdčenou značku se nevyplácí! Koláčky už v syrovém stavu byly hroznĕ pórovité a z tĕch pórů prosakoval tvaroh ven. Po upečení vypadaly, jako by každý nĕkdo rozšlápnul. Holt, tentokrát se mĕly slípky dobře! Říkala jsem si, že ráno vstanu dřív a udĕlám alespoň roládu. Jenže jsem do noci chystala "bojovku" a ráno jsem zaspala. Pomalu se z toho stává tradice - jakmile peču k obĕdu husu a ještĕ na ni pozvu tchýňku, tak zaspím a moje rodina, přestože je požádám, aby mĕ vzbudili, tak mĕ klidnĕ nechá spát. Vstávala jsem tak akorát, abych dala husu do trouby a doufala, že jí ten čas bude stačit. Na roládu už vážnĕ nebyl čas, tedy spíš prostor v troubĕ.

Na Velikonoční pondĕlí se Honzík s tatínkem vypravil na pomlázku. Zašel k babičce, oplatil návštĕvu sousedům a k tomu ještĕ navšívil všechny (dvĕ) své spolužačky. Mezitím "zajíček" nachystal tradiční bojovku. Tentokrát byla obzvlášť tĕžká. K jejímu zdolání bylo potřeba přečíst 21 krátkých vĕt a vypočítat 21 složitých příkladů. Nakonec poskládat správnĕ písmenka a zjistit, kde je sladká odmĕna. Obávala jsem se, že to Honzíka v půlce přestane bavit, ale vydržel až do konce a ještĕ litoval, že to bylo krátký, a že na další bojovku bude muset čekat celý rok. Dalo by se říct, že to jediné se z celých Velikonoc vydařilo.

Já si to s ním moc neužila, protože jsem celý den hlídala fenu. Jednak, aby mi nečurala v kuchyni a hlavnĕ proto, že se mi nelíbila. Sice vypadala prázdná, ale pořád jako by ještĕ tlačila. Manželovi se zdála v pořádku - má přece se psy zkušenosti, narozdíl ode mĕ! Teprve kolem poledne jsem ho zavolala, aby se podíval. Fenka stála ohnutá do obloučku, občas si nepřirozenĕ pokládala hlavu na zem a po chvíli začala vrávorat, až upadla na bok. Znovu se postavila a vše se opakovalo, ještĕ nĕkolikrát. Manžel uznal, že asi bude nĕjaký poporodní problém - možná i šprajclý štĕnĕ - a telefonoval veterináři. Smůla, doktor je mimo a přijede až navečír. Fena v tu chvíli nevypadala, že by tak dlouho  vydržela. Honem jsem sedla k internetu a hledám jiného doktora. Kdysi nám pomohli na klinice v Prostĕjovĕ. Jenže jeden z tamních doktorů před pár lety zemřel. Ten druhý si přibral nĕkoho na výpomoc, ale ten je mladý a nezkušený a hlavnĕ neoperuje. Sám bude také až večer. Ani v Kromĕříži nám nepomohli, prý až večer. A tak jsme čekali a čekali... A doufali, že Ketynka tĕch zhruba 6 hodin ještĕ zvládne. Kolem šesté večer zavolal doktor, že můžeme přijet. Když se manžel s Ketynkou vrátil, říkal, že ji doktor kuchl a skutečnĕ tam mĕla ještĕ jedno štĕnĕ, ještĕ vĕtší než to předchozí, šprajclý a už v rozkladu... Napíchal jí potom nĕjaké injekce, tak snad už by to nejhorší mohla mít za sebou. Pomyšlení, že kvůli nĕjakýmu blbýmu svátku mohla třebas i umřít, je hrozné.