Jako každý rok, tak i letos koncem června osídlily jediný lesík v okruhu 20 km bytosti z jiného svĕta. Pohádkový les už má letitou tradici a zatím stále ještĕ úroveň stoupá.
Víly už šly zřejmĕ do důchodu a tak na (teď už bývalém) vílím paloučku vyrostla celnice jako z pohádky Tři veteráni. Dokonce i koza se tam pásla! Po nezbytných formalitách a úplatcích nám byla vystavena povolenka ke vstupu. Tak si to šineme po cestičce a koho to nepotkáme pár kroků za hranicí:
Moje zranĕní je tak trochu zatĕžkávací zkouškou našeho vztahu. Ani po dvou týdnech nejsem schopná si zranĕnou rukou trošku pomoct. V praxi to znamená, že si bezbolestnĕ neutrhnu ani toaleťák, nejsem schopná ukrojit chleba, neotevřu vodu. Na druhou stranu to rozvíjí fantazii. Človĕk by nevĕřil, co všechnno je možné zvládnout jednou rukou. Ale stále zůstává dost vĕcí, které jednou rukou zvládnout nejde. Když jsou dva, tak si navzájem pomůžou. Jenže když ti dva mají tu jednu zdravou ruku dohromady...
Nevíte, čím si zpestřit léto? Zkuste si zlomit ruku, jako já! Ručím vám za to, že takové léto jste ještĕ nezažili!
Celou dobu si říkám, že jsem na tom ještĕ dobře, noha by byla podstatnĕ horší. Jenže po návratu z nemocnice o tom začínám pochybovat. Ano, můžu chodit, ale to je asi tak všechno, co můžu. Že já si vždycky musím vymyslet nĕco extra? Proč si nemůžu zlomit ruku normálnĕ? To jsem celá já, zlomím si hlavičku loketního kloubu, takže mám po operaci - dávali mi tam šroub, a celou ruku v sádře od zápĕstí skoro až po rameno. Prognózu mi zatím nesdĕlili, ale odhaduju to na 2-3 mĕsíce. Až to sroste, čeká pak ještě nĕjaká rehabilitace.