Velký třesk II: Ani Bůh není nesmrtelný

Pokračování povídky Velký třesk I. - A zrodil se Bůh

Galaxie se ocitla v rozlehlém vesmíru plném dalších galaxií nejrůznĕjšího stáří. A bylo zde spousta místa pro další růst. Galaxie dál rostla, ale už ne tak rychle jako dřív - to víte jiný časoprostor. Navíc každý přírůstek byl na druhou stranu kompenzován mírným úbytkem. Čas od času nĕjaká hvĕzda vyhasla a rozpadla se na prach. Na nĕkterých planetách se objevil život. Stal se součástí galaxie. Obvykle zůstával v rovnováze a ničemu nepřekážel. A když se rovnováha nĕjak narušila, přišel zásah zvenčí, který stav napravil. Stačilo málo: Zemĕtřesení, sopečná erupce, doba ledová ...

Trvalo to relativnĕ dlouho, než se na jedné bezvýznamné planetĕ objevila inteligentní forma života. Začali si říkat lidé. Nebudeme bádat nad tím, kde se tam vzali, prostĕ tam byli a začali planetu přetvářet ke svému obrazu. Jako druh byli lidé silnĕ invazivní a brzy se rozšířili po celé planetĕ. Dokud jim planeta poskytovala vše potřebné k přežití, bylo vše relativnĕ v pořádku. Občas se planeta snažila jejich počet korigovat stejnĕ jako ostatní formy života. Ale smůla, byli příliš inteligentní a naučili se spoustu vĕcí předvídat, a na jiné se připravit.

 

Lidí na planetĕ přibývalo. Už nĕjakou dobu bylo jasné, že bude třeba hledat nový domov na sousedních planetách. Konečnĕ byli připravení. Začalo mohutné osídlování dalších planet a pozdĕji dalších a dalších. Lidé se šířili galaxií a za sebou nechávali spoušť ve formĕ skrz naskrz provrtaných planet, zničených lesů a zamořených vod. Vše, co jim nebylo ku prospĕchu zlikvidovali a nahradili potřebným. Neuvĕdomovali si, že svým chováním narušují rovnováhu okolního svĕta. Stali se z nich nebezpeční paraziti. Galaxie se bránila jejich invazi čím dál více. Erupcí a zemĕtřesení přibývalo a mĕly na lidstvo čím dál ničivĕjší účinky. Ale vyhubit ho úplnĕ nedokázaly.

 

Pak nastal zlovĕstný klid. Po nĕkolik dní žádná erupce, žádné zemĕtřesení, dokonce i počasí se uklidnilo... Lidé zajásali, že konečnĕ zvítĕzili nad přírodou, že pokořili všechny její zákony.  Ten klid byl však jen zdánlivý. Najednou zhaslo Slunce i všechny ostatní hvĕzdy. Všechno se ponořilo do tmy.  Následoval prudký pokles teploty. Mezi lidmi vypukla panika. Snad každý chápal, že jestli se nestane zázrak, je právĕ tohle konec svĕta.

 

Lidé se začali modlit ke svému Bohu, prosit za odpuštĕní, slibovat nápravu, ale marnĕ. Bylo už příliš pozdĕ. Žádný Bůh už totiž není! Za pár dní už nebyli ani žádní lidé, ani jiný život v galaxii.

 

Na nemocničním lůžku před chvílí vyhasl mladý život. Rakovina si nevybírá. Už nĕjakou dobu s ní bojoval, ale marnĕ. Nepomáhala chemoterapie, ozařování, nic... Šířila se jeho tĕlem a napadala jeden orgán za druhým. Poslední dobou užíval stále vyšší a vyšší dávky léků na bolest. Jeho smrt byla nevyhnutelná. Jeho rodiče byli témĕř stále u nĕj. Matka nedokázala zadržet slzy. Její muž jí vzal kolem ramen a zašeptal: "Náš malý Bůh odešel na lepší místo. Už ho nic nebolí."

 

Konec