Když Dračí princ bĕžel v televizi poprvé, dostala jsem se nĕjak i ke kritice této pohádky, kde hlavní hrdince bylo vyčítáno její nerozhodné chování. Jak je možné, že si hned neuvĕdomila, jak ho miluje? Ten, kdo tu kritiku psal mĕl nejspíš IQ tykve! Vždyť ani dva tzv. "normální" lidé nemívají obvykle hned jasno, že spolu chtĕjí strávit život. Musí se nejprve poznat a dost často se stává, že i po dlouhém chození, nĕkdy i soužití, se nakonec rozejdou. Proč by to u páru, z nĕjž jeden je "jiný" mĕlo být jinak? Chcete vĕdĕt, jaké to je, zamilovat se do muže s handicapem?
Je to složité. Není to tak, že se zamilujete a na ničem jiném najednou nezáleží. Žádný živočich v přírodĕ, človĕka nevyjímaje, není geneticky naprogramován, aby se spojil se slabým partnerem. Ale jsme lidé a rozumem jsme toto genetické dĕdictví z velké části potlačili. Ale i tak stále žijeme ve společnosti plné předsudků. Já vím, každý má plnou hubu tolerance... Ale jen do té doby, pokud se ho to nedotýká osobnĕ. Pak jde tolerance stranou a na povrch se proderou dávné pudy, které velí za každou cenu ochránit své nejbližší i před nimi samými. Vĕřte mi, mám s tím zkušenosti a to z obou stran té pomyslné barikády.
Zamilovat se do človĕka s jinakostí (jak se teď modernĕ říká) je pomĕrnĕ snadné. Stačí mu dát šanci. Já se vždy všem předsudkům snažila bránit, tak jsem tu šanci dala a přijala jeho pozvání. Byl milý, zábavný, pozorný, galantní, pozval mĕ na romantickou večeři, hrála hudba, tančili jsme, vdechovala jsem jeho vůni a cítila jeho dotyky... Zamilovala jsem se takřka na první pohled. Nikdy před tím jsem nic podobného nezažila. Neříkám, že jsem do té doby nebyla nikdy zamilovaná, ale nikdy to nebylo tak silné - tak intenzivní. V tu chvíli neexistovalo vůbec nic, jen my dva a já si podvĕdomĕ přála, aby ta noc nikdy neskončila. Když jsme se potom nad ránem loučili, témĕř jsem plakala.
Po pár hodinách doma "chemie" trošku vyprchala a rozum začal zase fungovat. A ten mi říkal: "Okamžitĕ z toho vycouvej! Nezaslouží si, abys mu ublížila!" Ano, můj mozek vĕdĕl, že ten vztah nemá budoucnost. Že dříve nebo pozdĕji se s ním stejnĕ rozejdu. Ne kvůli jeho handicapu, ale především kvůli jeho způsobu života - byl to totiž kovboj. Žil na vesnici, mĕl konĕ, krávu a "ranč" - tedy ohrazenou pastvinu. Miloval to, do mĕsta by nešel a kdyby přece, byl by tam nešťastný. A já zase nechtĕla na vesnici - bála jsem se tak veliké zmĕny. Od mámy jsem slýchala, jak je život na vesnici tĕžký, jak velká je to dřina, všechno daleko, všude špína a smrad... A vĕtšina té práce připadá právĕ ženĕ. Ona před tím utekla do mĕsta. Nedokázala jsem si představit, že bych se vzdala svého relativnĕ pohodlného způsobu života, na který jsem zvyklá.. Náš společný život je nemožný. On se nemůže přestĕhovat za mnou do mĕsta, protože by tu nebyl šťastný. A já se nemůžu přestĕhovat za ním na vesnici, protože tam zase budu nešťastná já. I láska časem vyprchá. "Kdyby aspoň nemĕl to hospodářství! Pak by to možná bylo reálné, ale takhle... Ne, ne a ne!"
Dalších pár týdnů jsem prožila jako na houpačce. Dny štĕstí v jeho blízkosti střídaly dny kdy mi bylo mizernĕ. Čím víc jsem ho poznávala, tím mi bylo hůř. Trpĕla jsem výčitkami svĕdomí, obviňovala se ze sobectví, proklínala svou neschopnost se ovládat. "Takový hodný človĕk a ty ho tak zneužíváš!" vyčítal rozum. A mĕl pravdu, jenže já byla slaboch a sobec, nedokázala jsem se ho vzdát. To mĕ ničilo. Nenacházela jsem jediný argument, kterým bych alespoň trochu ulevila svému svĕdomí.
Po dvou mĕsících došlo ke zmĕnĕ. Místo aby on jezdil za mnou, pozval mĕ k sobĕ a hned na týden. Výbornĕ! Aspoň uvidí, jak se na venkov nehodím a ukončí to sám, když já jsem tak neschopná. Bude mĕ to sice bolet, ale bude to tak lepší - pro oba! A s tím jsem odjela. Na nemoci netrpím, ale snad za to mohly mé časté zmĕny nálad v přechozích týdnech, hned druhý den po příjezdu jsem dostala horečky a tak jsem si ten týden užila hlavnĕ parádni chřipku. Ke vší té práci kolem koní a krávy mĕl teď na starosti ještĕ mĕ, protože já jsem nebyla schopná ani vylézt z postele, jak mi bylo zle. A on? Místo aby mĕ naložil do auta a odvezl domů, tak se o mĕ staral, vařil mi čaje, vymĕňoval obklady, vynášel mísy se zvratky .... Tak o mĕ nikdy nepečovala ani maminka! Když náš první společný týden končil, chtĕl mĕ odvést domů, ale odmítla jsem. Už jsem se cítila lépe, a hlavnĕ moje máma ho nesmí vidĕt - zvlášť teď, když je nesjpíš konec. Proč si komplikovat život problémem, který prakticky už témĕř neexistuje. Srdce bolelo, ale rozum byl spokojený. To jsem se ale spletla. Ještĕ večer mi volal, jestli jsem dojela v pořádku, jak se cítím a jestli by mohl ve středu na chvíli zase přijet. Nemohla jsem tomu uvĕřit: On o mĕ opravdu stojí, o mĕ, obyčejnou, rozvedenou, zamindrákovanou ženskou s dítĕtem! Pustila jsem všechny výčitky z hlavy a začala si ten vztah skutečnĕ užívat.
Tedy v rámci možností. Čekala mĕ tĕžší zkouška: Máma. Už nĕjaký čas mi dĕlala kvůli nĕmu dusno. Jelikož jsem jí o svém novém "objevu" neřekla témĕř vůbec nic, snadno si domyslela, že pro to mám nejspíš nĕjaký důvod - tedy, že moc dobře vím, že se jí nebude líbit. Ano, vĕdĕla jsem to. Byl přesnĕ ten typ muže, kterými opovrhovala: proti mĕ příliš starý (o 13 let), nevzdĕlaný (má jen ZŠ), smradlavý venkovan co se hrabe v hnoji ... A i kdyby tohle všechno přece jen skousla, ten jeho handicap neustojí. A mĕla jsem pravdu.
Máma se rozhodla mĕ před ním zachránit i proti mé vůli. Zvolila k tomu svou oblíbenou taktiku vydírání. Jako první krok mi odmítla hlídat Báru, zatímco já se nĕkde "peleším". Tím však náš vztah posunula. Já nikdy Báru neseznamovala s muži, s nimiž jsem zrovna chodila. Na to je dost času, až když to bude vážnĕjší vztah. Teď jsem nemĕla na vybranou. Buď je seznámím hned, nebo se nemůžeme dál vídat. Co myslíte, že jsem udĕlala? Hádáte správnĕ, vyrazily jsme si s Bárou na "výlet" ke kamarádovi na venkov. Bára byla nadšená: psi, kočky, konĕ... Sama se cestou domů ptala, jestli tam ještĕ nĕkdy pojedeme. Já se však domů vracela s obavami. Bylo jasné, že Bára všechno povypráví babičce... Minimálnĕ v nejbližších dnech mĕ čeká opravdové peklo. Jsem zvyklá, zvládnu to... Pokud tedy nedojde na vyhazování z domu, to si fakt nemůžu dovolit, alespoň ne hned. Byty nejsou a jsou drahé, nevydĕlám ani tolik, abych si mohla pronajmout garsonku. Podnájmy se shání ještĕ hůř, i kdybych nakrásnĕ nechala Báru u našich. A dojíždĕt dennĕ do práce od nĕj z vesnice si taky nemůžu finančnĕ dovolit, navíc spojení není zrovna ideální a já nemám řidičák... To se mi honilo hlavou v autobuse, zatímco Bára vedle mĕ vesele štĕbetala o všech svých víkendových zážitcích.
Bylo to přesnĕ takové, jak jsem čekala a trvalo to dlouho. Hádala se se mnou, hádala se i s tátou. Táta si dokonce se mnou musel domluvit schůzku mimo domov, aby mĕl vůbec šanci si se mnou v klidu promluvit a dozvĕdĕt se všechno ode mĕ. Nebyl z toho zrovna nadšený, ale na druhou stranu z toho ani nedĕlal tragédii. Řekl nĕco v tom smyslu, že je to můj život a že jen doufá, že vím co dĕlám. Sice jsem přikývla, ale nevĕdĕla jsem. Jen jsem cítila, že máma mĕ svými výstupy tlačí do rozhodnutí, na které zatím nejsem připravená. Bylo to skutečnĕ tak. Když mi v práci končila smlouva, požádala jsem o propuštĕní. Báře začínaly prázdiny, tak jsme se sbalily a odjeli je strávit na venkov. Tam jsem poznala, že nemusí být vše tak, jak mi to máma líčila a že záleží hlavnĕ na nás, jaký si to udĕláme. V září už Bára nastoupila do školy tady a já si tu hledala práci. Zhruba 10 mĕsíců od našeho prvního rande jsme se vzali. Táta už ho znal, párkrát nás tu na venkovĕ navštívil. Máma se s ním odmítla seznámit a ani na svatbu nám nepřijela. Se mnou se sice snažila usmířit a občas mĕ pozvala, ale jen mĕ a Báru, jeho prý mám nechat doma. To jsem odmítla: Jsme rodina, buď přijedeme všichni, nebo jen Bára, která byla ještĕ malá a já jí nechtĕla připravit o jedinou babičku, kterou mĕla. Trvalo ještĕ další rok, než ustoupila a dovolila nám přijet všem. Ani potom se však vztahy mezi námi už neurovnaly. Pro mého muže, kterého si vážím a miluji mĕla jen nadávky. Říkala mu "ten tvůj kripl" a když se pozdĕji narodil náš Honzík byl pro ni jen "parchant toho kripla:" To však řekla jen jednou. Cokoliv jsem byla schopná překousnout, ale tohle ne! Okamžitĕ jsme jeli domů, ani můj manžel dodnes neví, proč. Řekla jsem mu jen, že jsme se pohádaly.
Dalších nĕkolik let jsme se s mámou nevidĕly. Sice se mĕ pokoušela kontaktovat, ale mĕla pro mĕ jen výčitky nebo urážky. Neodpovídala jsem, telefon jsem pokládala. Vzkázala jsem jí jen, že dokud se neomluví, tak s ní nechci mít nic společného. Táta k nám jezdil a užíval si Honzíka, jediné vnouče, které mĕl sám pro sebe. I Honzík dĕdečka miluje a i když se babička po letech omluvila a navenek se všichni tváříme, že je vše v pořádku, Honzík cítí, že není milován. Jezdíme tam vlastnĕ jen kvůli tátovi. Až jednou nebude, kdo ví... Zatím jsem úplnĕ odpustit nedokázala, i když se snažím. Jsou vĕci, které se nedají zapomenout.
A jaké to je, spojit život s človĕkem s jinakostí? Každý handicap omezuje nejen dotyčného, ale i jeho nejbližší. O nĕkterých omezeních jsem tu už kdysi psala, když jsem si zlomila ruku. Každý si musí sám rozmyslet, jestli víc ztratí nebo získá. Já mĕla štĕstí. Krom mámy jsem ztratila jen málo. Získala jsem však muže, který mĕ miluje, za všech okolností se o mĕ postará, pokud je to v jeho silách splní mi každé přání, poradí si v každé situaci a dokáže vyřešit i zdánlivĕ neřešitelný problém. I po dvaceti letech s ním jsem zamilovaná a šťastná. Jen si nejsem jistá, jestli mu to všechno také dostatečnĕ oplácím. Ale snažím se.
Žádné komentáře:
Okomentovat