Emil (hrátky)

Už před nĕjakou dobou byla v Klubu blogerů zveřejnĕná výzva napsat příbĕh, který by respektoval pravidla slovní kopané. Tak jsem se pokusila... Literárnĕ asi nic moc, ale pravidla splňuje. Kdo další se připojí?

Rozdělená společnost

Je až neuvĕřitelné, co naši politici v poslední dobĕ dokázali. Rozdĕlili společnost na dva tábory. Tohle se naposledy podařilo bĕhem politických procesů v 50. letech. Před tím to byl Hitler. Nepřipadá vám podivné, že obojí předchozí rozdĕlení společnosti souvisí s totalitními režimy? Co když jsme i nyní na počátku nové totality? Říkáte, že to tak daleko nedojde? Možná, ale i tenkrát si to lidé mysleli a chtĕli tomu vĕřit.

O co jde tentokrát? Samozřejmĕ o COVID-19 a DOBROVOLNÉ očkování.

Čtenářská výzva 2020

Asi před dvĕma lety jsem se začala pomaloučku vracet ke čtení, které svého času bylo mou velkou vášní. Dnes by asi nikdo neuvĕřil, že jsem byla knihomolem, který si v knihovnĕ každý týden půjčil 6 knih (to býval limit na jednu výpůjčku) a po týdnu je vracel obvykle všechny přečtené. Pak přišlo jakési přesycení... Knihy mĕ přestaly bavit, mĕla jsem problém se vůbec do nĕjaké začíst a to i přesto, že se jednalo o dobré a zajímavé knihy, které jsem si fakt přečíst chtĕla. Vĕtšinu z nich jsem však po pár stránkách zase odložila. Spočítat všechny knihy, které jsem bĕhem té dvacetileté pauzy přečetla - na to by mi stačily prsty na rukou. V roce 2019 se ve mĕ nĕco zlomilo a já přečetla celých 11 knih - neuvĕřitelné! Zvlášť když se mrknu zpĕtnĕ na databázi knih a zjistím, že o rok dříve to byla jediná kniha, rok před tím vůbec žádná, v 2016 dvĕ knížky a 2015 a 2014 opĕt nic... A tak podobnĕ to pokračuje dál hloubĕji do historie.

K čemu je covid dobrý?

Co si myslíte o covidu a všem, co se kolem nĕj dĕje? Já tu před časem, když to šílenství bylo v počátcích, napsala názor, že je to jen další druh chřipky. Když se ze všech stran začaly hrnout informace o vysokých počtech nakažených a zemřelých, začala jsem uvažovat, jestli jsem to s tím článkem nepřepískla. Možná, ale stejnĕ si pořád myslím to samé. A dĕní v posledních týdnech mĕ v tom utvrzuje. Ale shrňme si to popořádku.

Dobře, nĕkdy na konci loňského roku se v Čínĕ objevil nový virus, na který není lék. Počátkem letošního roku se začal šířit do Evropy. Panika, která vypukla, se dá tak trochu pochopit. Nikdo nevĕdĕl, jak moc je virus nebezpečný a co všechno může způsobit. I když statistiky hovořily i tehdy celkem jasnĕ. V průmĕru na obyčejnou chřipku ročnĕ zemře víc lidí, než jich zatím zkosil Covid. Alespoň v tĕch zemích, kde je hygiena a zdravotnictví na nĕjaké úrovni. A v obou případech jsou to převážnĕ lidé trpící i jinými zdravotními potížemi, a jejichž oslabené tĕlo ataku další nemoci už prostĕ nezvládlo.

Políbila jsem žábu

O víkendu v televizi opĕt bĕžela ruská pohádka Dračí princ. Svým způsobem je to jen jiná varianta pohádky Kráska a zvíře, stejnĕ jako mnoho dalších. Tu pohádku miluju. Vlastnĕ od dĕtství miluju všechny pohádky o zakletých princích a vůbec příbĕhy, kde muži mají nĕjaký "handicap" a přesto najdou lásku. A asi nikdy by mĕ nenapadlo, že podobnou pohádku prožiju sama na vlastní kůži. V mládí jsem políbila pár "princů", kteří se posléze promnĕnili ve slizké žáby. A pak jsem jednou políbila žábu a ona se promĕnila v prince. Ne vizuálnĕ, na první pohled vypadá pořád jako žába, ale v mých očích je to princ z pohádky a nevymĕnila bych ho za nikoho jiného. Dodnes nemůžu uvĕřit, že takové štĕstí se usmálo právĕ na mĕ.