Mých 7 NEJ

1. Nejstarší vzpomínka

Ačkoliv odborníci tvrdí, že človĕk je schopen si vybavit vzpomínky až od zhruba čtvrtého roku, já jsem v tomto výjimka. Ne, že by jich bylo mnoho, ale pár si pamatuju i před tímto rokem, protože, když mi byly čtyři, stĕhovali jsme se z domečku do paneláku (brácha mĕl 2 a chodil do jeslí - pamatuju se, že jsem zůstávala doma, aby neplakal, sedávala na oknĕ a vyhlížela maminku). A ze života na domečku si toho pamatuju pomĕrnĕ hodnĕ, i když to nejsem schopná časovĕ přesnĕji zařadit. Ale nejstarší vzpomínku si pamatuju - bylo to narození mého bratra, to znamená, že mi byly přesnĕ 2 roky a 1,5 mĕsíce. To bylo totiž poprvé a naposledy, co jsem byla na pár dní na hlídání u babičky, večer vždy přicházel i tatínek (nejspíš z práce) a když jsem se konečnĕ vrátila domů, tak mi rodiče ukázali bratříčka, posadili mĕ na gauč a na chvíli mi ho položili hlavičkou do klína. A nebylo to kvůli focení - takovou fotku nemáme! I rodiče se občas podiví, že si to tak pamatuju, protože oni už si na to naše první setkání s bráchou nevzpomínají.

Emil (hrátky)

Už před nĕjakou dobou byla v Klubu blogerů zveřejnĕná výzva napsat příbĕh, který by respektoval pravidla slovní kopané. Tak jsem se pokusila... Literárnĕ asi nic moc, ale pravidla splňuje. Kdo další se připojí?

Rozdělená společnost

Je až neuvĕřitelné, co naši politici v poslední dobĕ dokázali. Rozdĕlili společnost na dva tábory. Tohle se naposledy podařilo bĕhem politických procesů v 50. letech. Před tím to byl Hitler. Nepřipadá vám podivné, že obojí předchozí rozdĕlení společnosti souvisí s totalitními režimy? Co když jsme i nyní na počátku nové totality? Říkáte, že to tak daleko nedojde? Možná, ale i tenkrát si to lidé mysleli a chtĕli tomu vĕřit.

O co jde tentokrát? Samozřejmĕ o COVID-19 a DOBROVOLNÉ očkování.

Čtenářská výzva 2020

Asi před dvĕma lety jsem se začala pomaloučku vracet ke čtení, které svého času bylo mou velkou vášní. Dnes by asi nikdo neuvĕřil, že jsem byla knihomolem, který si v knihovnĕ každý týden půjčil 6 knih (to býval limit na jednu výpůjčku) a po týdnu je vracel obvykle všechny přečtené. Pak přišlo jakési přesycení... Knihy mĕ přestaly bavit, mĕla jsem problém se vůbec do nĕjaké začíst a to i přesto, že se jednalo o dobré a zajímavé knihy, které jsem si fakt přečíst chtĕla. Vĕtšinu z nich jsem však po pár stránkách zase odložila. Spočítat všechny knihy, které jsem bĕhem té dvacetileté pauzy přečetla - na to by mi stačily prsty na rukou. V roce 2019 se ve mĕ nĕco zlomilo a já přečetla celých 11 knih - neuvĕřitelné! Zvlášť když se mrknu zpĕtnĕ na databázi knih a zjistím, že o rok dříve to byla jediná kniha, rok před tím vůbec žádná, v 2016 dvĕ knížky a 2015 a 2014 opĕt nic... A tak podobnĕ to pokračuje dál hloubĕji do historie.

K čemu je covid dobrý?

Co si myslíte o covidu a všem, co se kolem nĕj dĕje? Já tu před časem, když to šílenství bylo v počátcích, napsala názor, že je to jen další druh chřipky. Když se ze všech stran začaly hrnout informace o vysokých počtech nakažených a zemřelých, začala jsem uvažovat, jestli jsem to s tím článkem nepřepískla. Možná, ale stejnĕ si pořád myslím to samé. A dĕní v posledních týdnech mĕ v tom utvrzuje. Ale shrňme si to popořádku.

Dobře, nĕkdy na konci loňského roku se v Čínĕ objevil nový virus, na který není lék. Počátkem letošního roku se začal šířit do Evropy. Panika, která vypukla, se dá tak trochu pochopit. Nikdo nevĕdĕl, jak moc je virus nebezpečný a co všechno může způsobit. I když statistiky hovořily i tehdy celkem jasnĕ. V průmĕru na obyčejnou chřipku ročnĕ zemře víc lidí, než jich zatím zkosil Covid. Alespoň v tĕch zemích, kde je hygiena a zdravotnictví na nĕjaké úrovni. A v obou případech jsou to převážnĕ lidé trpící i jinými zdravotními potížemi, a jejichž oslabené tĕlo ataku další nemoci už prostĕ nezvládlo.