Čtenářská výzva 2021

Databázi knih a její čtenářskou výzvu jsem objevila teprve v roce 2019. Od té doby ji beru jako inspiraci, co si z toho množství nasyslených knih přečíst dříve. Loni se mi celkem dařilo, splnila jsem 18 bodů. Na výzvĕ je fajn, že si ke každému tématu obvykle můžete najít knížku, která vás bude bavit. I tu loňskou bych mohla dát celou, je pár knížek, které by se k tĕm dvĕma nesplnĕným bodům hodily a já si je chtĕla přečíst. Jenže nechce se mi kvůli nĕjaké výzvĕ hlásit do knihovny, zas tak velký knihomol momentálnĕ nejsem a doma se mi povaluje asi 150 knih, které si opravdu přečíst chci. A jak tedy vlastnĕ dopadla ta letošní výzva?

11 let

TM-KB 04/2021
Blogování

Přemýšlela jsem, čím bych tentokrát mohla přispĕt k tématu mĕsíce Klubu blogerů. A pak si uvĕdomila, že nĕkdy na jaře jsem před mnoha lety začala blogovat. Možná by nebylo špatné, se zase jednou za svou blogovací kariérou ohlédnout... Chcete si se mnou zavzpomínat?

Neočkovaní

Bylo to asi před dvĕma lety, když se objevila ta nemoc. Nĕkteří lidé se báli. Vláda zavřela školy, divadla, kina, sportovištĕ, nĕkteré obchody a služby, hospody... Lidé se nesmĕli scházet, navštĕvovat, oslavovat... Společnost se rozdĕlila: nĕkteří to chápali, jiní protestovali. Přes to všechno se nedařilo nemoc zastavit, noviny a televize dennĕ informovali o počtech nakažených a mrtvých.

Mých 7 NEJ

1. Nejstarší vzpomínka

Ačkoliv odborníci tvrdí, že človĕk je schopen si vybavit vzpomínky až od zhruba čtvrtého roku, já jsem v tomto výjimka. Ne, že by jich bylo mnoho, ale pár si pamatuju i před tímto rokem, protože, když mi byly čtyři, stĕhovali jsme se z domečku do paneláku (brácha mĕl 2 a chodil do jeslí - pamatuju se, že jsem zůstávala doma, aby neplakal, sedávala na oknĕ a vyhlížela maminku). A ze života na domečku si toho pamatuju pomĕrnĕ hodnĕ, i když to nejsem schopná časovĕ přesnĕji zařadit. Ale nejstarší vzpomínku si pamatuju - bylo to narození mého bratra, to znamená, že mi byly přesnĕ 2 roky a 1,5 mĕsíce. To bylo totiž poprvé a naposledy, co jsem byla na pár dní na hlídání u babičky, večer vždy přicházel i tatínek (nejspíš z práce) a když jsem se konečnĕ vrátila domů, tak mi rodiče ukázali bratříčka, posadili mĕ na gauč a na chvíli mi ho položili hlavičkou do klína. A nebylo to kvůli focení - takovou fotku nemáme! I rodiče se občas podiví, že si to tak pamatuju, protože oni už si na to naše první setkání s bráchou nevzpomínají.

Emil (hrátky)

Už před nĕjakou dobou byla v Klubu blogerů zveřejnĕná výzva napsat příbĕh, který by respektoval pravidla slovní kopané. Tak jsem se pokusila... Literárnĕ asi nic moc, ale pravidla splňuje. Kdo další se připojí?