Čím víc se blíží Vánoce, tím víc přemýšlím o našich rodinných vztazích. Pravidelní čtenáři si možná vzpomenou, že jsme se s mámou rozešly ve zlém a témĕř dva roky jsme spolu nekomunikovaly. Tedy přesnĕji řečeno: Od mámy občas přišel hnusnej meil nebo pár slov po Skypu. Já na to nereagovala. Na to se prostĕ nijak reagovat nedá. Jednak za ty roky vím, že nemá smysl se nĕjak obhajovat a přesvĕdčovat mámu o čemkoliv. A hlavnĕ by to vedlo jen k další, byť virtuální, ale hnusné hádce, která by nebrala konce. Mrtvý brouk byl ideálním řešením.

Letos na jaře přišla nabídka ke smíru. Mĕla jsem smíšené pocity, ale přijala jsem podanou ruku a trošku s obavami čekala, co to přinese. Bohužel nic dobrého. To, co máma nedokázala hádkami, vyčítáním, citovým vydíráním aj. dokázala nabídkou smíru. Rozdĕlila rodinu. Můj muž se usmířit nechce a ona s ním taky ne, dokonce ani nechápe, co mu provedla. "Vždyť mu přece jen řekla pravdu! To je takový slaboch, že pravdu nesnese?" To jsou její slova.

 

Zatímco dříve k nám táta občas jezdil a má s Honzíkem vřelý vztah. Teď nemůže už vůbec. Máma vyvádí ještĕ hůř než před tím. Od našeho "usmíření" u nás byla jedinkrát. V létĕ na Honzíkovy narozeniny. Na její návštĕvu nemůžu zapomenout, zejména na to, jak se vyjádřila o svých vnoučatech. Má prý jen dvĕ, Báru a Petříka. Honzík pro ni není vnouče, protože ... Já vlastnĕ ani nevím, tedy vím, ale nechápu to. V tu chvíli jsem nevĕdĕla, jak zareagovat. Tak on pro ni není vnouče, ale na oslavu jeho narozenin se vecpe!!! Ano, pozvala se sama a já ve snaze naše vztahy alespoň troku normalizovat, jsem jí v tom nebránila. Můj muž tenkrát odešel do hospody, hned jak dorazili. Odmítl s ní být pod jednou střechou. Honzík tedy místo toho, aby mĕl na své narozeninové oslavĕ své nejbližší a lidi, které má rád, tak tam má jakousi "cizí bábu", kterou si nepamatuje a pro niž není vnouče!

 

Před pár dny byly u nás hody a současně jsme slavili výročí svatby. Bohužel to neprobĕhlo v takovém klidu, jak bych si přála. Pozvali jsme bráchu s rodinou na husičku a vůbec. Synovec Petřík se pochlubil dĕdečkovi a ten chtĕl taky přijet. Což o to, jídla bylo dost. Jenže je tu problém: máma. Odepsala jsem tátovi, že může, ale sám, protože "jelikož máme s manželem výročí svatby, chceme ho strávit spolu a v klidu". Rozhodně jsem nemínila naše výročí svatby slavit odděleně podobně jako Honzíkovy narozeniny. No, tak úplnĕ v klidu se to nepovedlo. Přišel meil od mámy. A pak další a další, protože jsem se tím nechtĕla zaobírat a neodpovídala. Odpovĕdĕla jsem až v nedĕli večer, stručnĕ, slušnĕ, ale rozhodnĕ jsem nebrala ohled na nĕjaké její city (však ona ho také nikdy nebere).

Tentorkát odpovĕď nepřišla. Co bude dál je zatím ve hvĕzdách.