Jako každý rok, tak i letos koncem června osídlily jediný lesík v okruhu 20 km bytosti z jiného svĕta. Pohádkový les už má letitou tradici a zatím stále ještĕ úroveň stoupá.
Víly už šly zřejmĕ do důchodu a tak na (teď už bývalém) vílím paloučku vyrostla celnice jako z pohádky Tři veteráni. Dokonce i koza se tam pásla! Po nezbytných formalitách a úplatcích nám byla vystavena povolenka ke vstupu. Tak si to šineme po cestičce a koho to nepotkáme pár kroků za hranicí:
Moje zranĕní je tak trochu zatĕžkávací zkouškou našeho vztahu. Ani po dvou týdnech nejsem schopná si zranĕnou rukou trošku pomoct. V praxi to znamená, že si bezbolestnĕ neutrhnu ani toaleťák, nejsem schopná ukrojit chleba, neotevřu vodu. Na druhou stranu to rozvíjí fantazii. Človĕk by nevĕřil, co všechnno je možné zvládnout jednou rukou. Ale stále zůstává dost vĕcí, které jednou rukou zvládnout nejde. Když jsou dva, tak si navzájem pomůžou. Jenže když ti dva mají tu jednu zdravou ruku dohromady...
Nevíte, čím si zpestřit léto? Zkuste si zlomit ruku, jako já! Ručím vám za to, že takové léto jste ještĕ nezažili!
Celou dobu si říkám, že jsem na tom ještĕ dobře, noha by byla podstatnĕ horší. Jenže po návratu z nemocnice o tom začínám pochybovat. Ano, můžu chodit, ale to je asi tak všechno, co můžu. Že já si vždycky musím vymyslet nĕco extra? Proč si nemůžu zlomit ruku normálnĕ? To jsem celá já, zlomím si hlavičku loketního kloubu, takže mám po operaci - dávali mi tam šroub, a celou ruku v sádře od zápĕstí skoro až po rameno. Prognózu mi zatím nesdĕlili, ale odhaduju to na 2-3 mĕsíce. Až to sroste, čeká pak ještě nĕjaká rehabilitace.
O co jde: Chci se v práci nechat přeložit na jiné oddĕlení.
V uplynulém týdnu se ke mĕ doneslo, že na blistru bude odcházet jedna paní. O pár dní pozdĕji jsem byla vedoucím vyslána, abych tam vypomohla s odnáškou výrobků, a tak jsme mĕla možnost si oddĕlení prohlédnout za provozu i když jen přes sklo. Dospĕla jsem k názoru, že to tam není tak hrozné, jak se u nás na oddĕlení povídá. Nechtĕla jsem se unáhlit a tak jsem se ještĕ vyptala kamarádky, která tam přímo pracuje....
Letošní Velikonoce se na mĕ tak nĕjak sesypaly, ani jsem se na nĕ nestihla připravit nebo si je nĕjak užít. Jsem strašnĕ unavená a tĕžko říct, co je toho příčinou, nejspíš kombinace všeho: Práce v třísmĕnném provoze a dusné atmosvéře... psychická zátĕž z nařízených přesčasů, na které jsem se vybodla... nebo prodĕlané nachlazení se záchvaty kašle tak silnými, že mi občas hnuly krční páteří nebo žaludkem...
Můj muž miluje grilování, doslova je tím posedlý, o čemž svĕdčí fakt, že za 13 let našeho manželství byl vlastníkem 7 grilů, 3 venkovních krbů a 2 udíren. V současnosti máme už jen jeden krb a jednu udírnu, grily zatím stále všechny - i když ten nejstarší už je nepoužitelný, ale manžílek se jaksi stále ještĕ nerozhodl, jestli ho opraví nebo vyhodí. Ale o grilech nĕkdy jindy - pořád si říkám, že pohledám fotky a napíšu článek.
Včera začalo jaro. Byl pátek, počasí taky přálo, tak jsme se rozhodli ho přivítat a zároveň zahájit sezónu. Loni na podzim, když jsem likvidovala zaplevelený kvĕtinový záhon, jsem cibulky snĕženek a krokusů napíchala do trávníku a tĕšila se, jak mi na jaře krásnĕ rozkvete. Cibulky se zřejmĕ vypařily. Místo snĕženek a krokusů mi trávník rozkvetl fialkami, které jsem v zahradĕ nikdy nemĕla. Zatím jsou jich jen malé ostrůvky, ale jsou na nĕkolika místech. Mám ráda, když jsou v zelené trávĕ drobné kvítky, a tak se tĕším, že jich za pár let bude více.